Hymna Persefoně. (XV.)

Jak, bohyně, tě zcela básník chápe!

Cos též jej volá v ráje mládí zpět,

však jako ty, vše lákadla v prach sšlape,

sám plivne sobě v illusí svých květ.

Ví, nemůž’ tomu štěstí vzpláti cele,

kdo jednou nahléd’ v stínů řasy ztmělé,

kdo lítost poznal, hnus a výtek hnět.