Hymna Persefoně. (XVII.)

V nic, kam se všecko jednou zpátky sřítí,

on hledí bez účasti jako ty,

v ten zjevů vír, v to tvarů vlnobití,

v ten řídký jas, v ty husté mrákoty,

kde bubliny jak na jezeře kalném

ve kletbách, nářku, vzlyku, stonu žalném

se rodí a zas hynou životy.