Hymna proudů.

„My ženem se v bouři a víru

dál k cíli, jen k cíli – kdo chápe náš zpěv?

V něm věčnosti obraz, v něm bez klidu, míru

se kolotá vášeň i láska i hněv,

v něm velebná modlitba, důstojná Boha,

zní v úchvatný chorál, jenž věčně Ho vzývá –

Jej, mocného Tvůrce! Ta vznešená sloha,

jíž básníkem On, v níž On světu zpívá!...

Na pomezních horách stín sosen kde v tiši

zdroj křišťálný praménků v lůně svém chová,

tam sbíráme síly: Bůh básní a snová

zpěv dojemný... Les jím ustává v šumu,

květ sasanky bílý se chvěje a dýší

rtem žíznivým traviny tklivou tu dumu,

mech voní, vše zmlká... Kraj němý nás slyší...

My pějem... A skalám zlíbavše boky

svou stříbrnou píseň v údolí nesem –

tam v slunečné záři stkví naše se toky,

břeh – pomněnek azur – se zachvívá plesem...

A nadšení básníka roste a roste...

Hle, sloky tu mohutní, rychle se množí,

kouzla je stále víc v písni té prosté,

v písni té vznešené, v písni té Boží!...

Těm krajinám žírným, co nad břehy kynou,

my za zpěvu, jásotu, žehnání, štěstí

zdar lukám i polím toužíme nésti –

jak radostně vlnky nám hrají a plynou!

Dál spějeme, dál... Ta píseň je věčná,

ať radosť v ní jásá, ať smutek v ní vyzní, –

ji příroda pěje i slyší ji vděčná,

my nezdáme jinde potkat se s přízní! – –

V nás láska i vášeň, v nás blaho i zmar! –

Když povodní v bouře hněvu se ženem,

tu ničíme všechno, kraj chvátíme plenem:

v mžik zmařen je žírného léta dar...

Pláč lidstva nám v slohách se chvěje a děsí

hloub pobožných srdcí i nevěrců duše, –

zrak ztrnule hledí, jak troskami, směsí

chat, stromů i mrtvol my zmítáme hluše.

Dál spějeme, dál... Ta píseň je velká,

ať blaha neb žalu v ní slzy se chvějí, –

nám řine se z ňader, nám zní ze peřejí

co v žádné již písni nejásá, nelká!...“

Tak vlny se valí v dál a pění se,

vše v jeden splývá šum a rej a ruch,

vše víří a vzrůstá a zniká a mění se

a zpívá – tak zpívat můž’ jedině Bůh!...

Básníku – buď skromný! Hle, krásná, bez vady

těch proudů je píseň, jež před tebou hřímá...

Jak úchvatná, mocná!... Je slyšena všady

a přece – žel, koho z těch lidí zde jímá?! – –

Jak netečně všichni jen spěchají dále,

jí nechápou, neslyší! Stejní jsou stále!...

A tvoje což píseň! Ta chabá a bídná

jen vleče se trampotou všedního žití – –

kde ty najdeš duši, jež ráda a vlídná

by slouchala zpěv tvůj!... Uč skromným se býti!