Hymna smrti.

Jsem pomocnice hrobu, jenž tělo sobě schrání,

však mně odevzdá duši, já proměním ji v dech,

a zavanu ji větrem do světa úhlů všech.

Jsem při početí konec, jsem porodu, jež brání

a v plénkách dusí plody a mléko mění v jed,

a největší má radost tak malý zdrtit květ.

Jsem poslední mžik hodin, jsem propast putování,

jsem ruka, která přerve v ráz struny života,

jsem nezakrytá pravda a hrozná nahota.

Jsem jediné v tom světě, co při smíchu i lkání

se dostavilo jistě a rozmělnilo v prach

i šedou kadeř stáří i mladých lící nach.

Jsem plachta, která táhne loď za tichého vání

k neznámým, klidným břehům, jež vidět z dáli jen,

neb čím se víc jim blíží, tím hasne v oku den.

Jsem oblouk, který mrští vesmíru šírou plání

své živé, vzdušné šípy až na poslední val,

tam rozdrtí je v drobty a ještě pošle dál.

Jsem hluchota i bělmo i ztrnutí i spaní,

jsem kat, jenž kolem čela si vine srdce v kruh,

a nedbá vůně krve a pro vzdechy je hluch.

Jsem hrom i blesk i rána, jež spadne s černých bání,

a neví co to krása, co zlato, pych a řád,

a bije, koho potká a bije napořád.

Jsem mlýn, jenž stírá hlavy a tluče bez ustání,

za kola beře světy, za koše noc a hrob,

a každý toho mlýna jest čeledín a rob.

Jsem stanné právo boha, jsem západ bez svitání,

jsem daň, již nese každý, jsem nekonečna stín,

v sen věčný ukolébá, však nerodí můj klín.