HYMNA SOKOLSKÁ.

Oj, slávy den dnes nastal tobě,

a tebou tvému národu!

Hle, Praha v světlé květů zdobě,

hle, čety v slavném pochodu!

Nuž vzhůru, sokole,

svou peruť napni dnes,

a vzlétni s praporem tím českým

jen výš, až do nebes!

Jak dnes se Bílá Hora směje,

svých hrdin kosi probouzí –

hle, jak se Blaník uvnitř chvěje,

své vojsko v pochod popouzí!...

Ne, stichni, Blaníku,

jen klidně dřímej dál,

neb jiné vojsko tady kráčí,

to český Sokol vstal.

Již bdí tak roků padesáte –

však, bratři, ve váš slavný zjev,

kde prvních vůdců líce máte,

kde jejich jarobujná krev?...

Hrob velký oba skryl,

i sta těch druhů jich,

však kol jich hrobu nová srdce

se rojí v tisících!

Když jeden vojín mdlobou schřadl,

zda druhým moc to odňalo?

Kde jeden vítězný rek padl,

tam sto zas nových povstalo!

Ti z mrtvých vašich ruk

zas vezmou prapor náš

a věrně drží prapor český

ta silná vlasti stráž!

Ten prapor, hle, se rozehrává,

to síla jest a čest a jas!

Slovanstvo pod ním ze sna vstává,

a zní jak moře jeho hlas:

Chcem pokrok, osvětu,

chcem rovné právo všem,

neb Slovan chce být bratrem lidstva,

ne jeho otrokem!

Za oceán ta výzva letí,

až do Washingtona oblasti,

a volá svoje věrné děti

přes moře nazpět do vlasti.

Ten hvězdný, svobodný

nad nimi prapor vlá,

však vedle rovný jemu český,

jak démant, rubín plá.

Hle, starců, mužů, dívek, dětí

ten český průvod kráčí vpřed.

Zem česká dnes svůj svátek světí

zas jednou za sto dlouhých let.

Pro tebe, Sokole,

svých zapomíná ran,

a věří, doufá, žije znova

a cítí příští van.

Ne děla dnes to svítí blesky,

to blýská slunce čistý jas!

Ne zvony zní to v obzor český,

to duní letních hromů hlas.

Však srdcí milion

jak slavný pěje zvon,

že láska k vlasti v Čechách žije

až v světa všeho skon.