HYMNA STROMŮ.

Vy, vzrostlí na skalách a na horách,

kde větví sukovatou v mraky čníte,

vy, nachýlené nad chaloupek práh,

kde pohádky své sladce ševelíte,

vy, květem osypané z úběle,

jež v jarním slunci na zahradách sníte,

ó, stromy, kypte,

své květy na hlavy nám sypte

a zelení svou plaňte vesele!

Je země ve vás živa, její krev

jdouc z mrtvých hlubin do života zpívá

až z vašich mízou nakynulých cev

a v zázrak pupenů se chtivě slívá.

Žal každý v stínu vašem oněmí,

a v duši lidskou těcha s mírem splývá.

Ó, stromy, voňte,

a s pyšných vrcholů svých zvoňte

nám do údolí smutků svými písněmi!

Jste úsměv, kterým zkvítá země tvář,

jste radost přírody, tvar její síly,

jste v umrlosti pouště jas a zář,

k nimž poutník žíznivý a zmdlený pílí.

Nechť klid snů vašich, oddech pokoje

i jeho srdce na okamžik sdílí.

Ó, stromy, vějte

své dechy v naše, dobývejte

svých vítězství tak bez boje!

A podél cest a kolem božích muk

a s polních mezí do dáli a šíře

se rozbíhej a rozlívej váš shluk,

kol svými včelami a ptáky hýře.

A husto vás buď jako jezera

nám na kolébky, rakve, na milíře.

Ó, stromy, čněte,

a s vášní vichorů se rvěte,

když přepadnou vás dravě z večera!

Vy, zaryté a vrostlé v onu zem,

krev jejíž vám i nám se v žilách pění,

té hroudy nepustíte kořenem,

tkvíť po bouři kmen pevněj beze chvění.

A když přec posléz padnout musíte,

to ještě od ní odervání není:

Ó, stromy, v hloubi

mroucími křečovitě klouby

klín svojí domoviny držíte.

A nejšíř jako královny svůj šum

vy, lípy naše, nechte s vůní váti

dál do čarovné sloky básníkům,

ať mysle opojuje, srdce chvátí.

A nejvýš nad ostatní vztyčené

vy srdéček svých vlajkám dejte vláti!

Ó, lípy, kypte,

své květy na hlavy nám sypte

i o hrdosti sny své vznešené.