HYMNA

Já po způsobu starém pěvců bacchických

úlitbu žhavou nesu jitřní zoři,

na skále stojím, v šeru, v růžích mých

horkého slunce úsměv sladký hoří!

A s thyrsem v ruce, žhavý na rtech smích,

chci pathetickým zpěvem vítat’ zemi,

kdy zmlazena v polibcích slunečných

smyslnou písní mluví haluzemi.

Poslední hvězdy září jako Maenad sbor

v ohnivém svitu kol mých rudých skrání,

odvážnou výzvou mluví hroty hor

a těžké větve na mé čelo sklání

své květy. Červánků mne rusý chor

v pocelech rudých žhavě pozdravuje.

Je rozkoš, pět’ té zemi slast i vzdor,

jež opojení vírné posvěcuje.

Ferií rudou šílí znachovělý svět,

v pozouny dují jarních větrů proudy!

Jest číší vína rosy plný květ

a živnou vůní chlebový dech hroudy!

Z tmy na západě meteorů let

posledním bleskem purpur slunce vítá,

jež na křídlech se touží rozletět’

v zář’ opálovou, v obzoru jež svítá.

Máj v lučinách se skvěje, vůní květů všech

je provanut dech země vítězící!

Zpívají zdroje něžně ve hvozdech

a zpívá pastýř s ožehnutou lící,

hřmí řeky, slapy, strže v úvalech,

vír hučí divý nad propastmi tůní,

jak kythary hlas listí na stromech

hrá plachou píseň, lesy hromem duní.

To stará dějství světa, od věků jež jdou

nad touto zemí ve střídání věčném,

blahozvěst nesou, rozkoš opojnou

lidskému srdci: v bytí nekonečném

znít’ budeš navždy písní odbojnou

za žáru dne i v hvězd sněžení mléčném,

až božská zřídla světel vášní tvou

jak zpita učiní tvůj život Věčnem.