Hymna.

Jak příroda jest dobrá!

Vše můžeš od ní chtíti:

dá víno tobě píti,

dá květy na tvou skráň,

dá vše, bys vyrost’ v obra,

jenž širé její kraje

svým duchem objímaje

jen k žehnání a blahu

svou otevírá dlaň.

A jestli někdy hněvem

v svém nitru lávou vzkypí

a vzteku svého šípy

jak slepá metá kol:

těch nocí, ptačím zpěvem

jenž prochvěny a vůní,

je víc než těch, v nichž duní

zlá bouř, a proto ctíti

má člověk její bol.

Ó nechtěj býti více

než krůpěj v prsu matky,

než částí věčné látky,

než měsíc, lesů host,

než zákmit blýskavice,

než hloh je májem zkvětlý,

než slídy lístek světlý,

než hvězdný paprsk snivý,

jenž zbloudil v tmavý hvozd!

Měj na tom dost, že všecko

to víš a můžeš cítit

a lačným uchem chytit

ves tvorčí shon a ruch;

zřít na vše jako děcko,

jak hmoty ve přerodu

se nelad mění v shodu,

jak stále v novou masku

se halí život – bůh.