Hymnickým rytmem plynou úlomky létavic

2026-05-02

padlé do Lethe řeky,

a neladěný cymbál, opilou tlučen paličkou,

hutný hrá doprovod.

Švihlé prsty,

aby pozapomněly,

sáhají do harf,

a po štíplých strunách sváží se půvabným smykem,

níž, níž, poskočiv tu tam,

zčeřený smích.

V šlechetných městech jak v kelímcích klokotem se taví

změtená směska strastí v kalenou bolest jednu

(o niž bratrsky děl se, chceš-li ji míti celou),

toho, kdo v podvečer sám jde stezkou vroubenou ostružím,

po jestřabím napadá

úzkost člověcká,

soumračně ztichlý Pan.

Andělská křídla však

i těsnou štěrbinou rouhání snadno vejdou,

a z blankytně když chytrých zaklínadel

pannenský svět se svařil a vyplul krásný,

tančící anachoreti,

vyloudivše na jazzu ropot utkaný saxofonem,

s ostychem přikrývají nouzovou, skrovnou tou plenou

svých srdcí vzácné robě,

a červnové slunce, násilím vpadnuvši do přístřeší

černokněžných družin přátel,

cloní si oči před skvělým tajemnem drahokamů

mletých gramofony.

Mysticky jasná tucha všudypřítomných davů

v halasnou, čirou zdí tě samotu,

tyranská družnost plete z obětin sobectví

pružné okovy,

a kyslík velké svobody, prýštící ze zdusaných hald

posečené zvůle srdce,

křísí mrtvoly.

Jak nestrašit mládí, jestli zmoudřelo tolik,

že se zřeklo smrti?!