Hymnus Fantomu.

Ty, jež Jsi povstala z bílé žhavosti mé zjitřené touhy,

když hárající předtucha rozkoší vonných

a předtucha sklamání, její melancholická družka,

svůj zpívaly čarovný duet

před zábleskem jiter,

o sladká hetero mé touhy zbodané krutostí chtíčů,

jsem vysílen, vyčerpán tvou orgiastickou láskou,

jak asketa znavený ženských přeludů krásou

když podléhá nahosti kouzlu

v své nejslabší chvíli!

Tvá krása poráží mých předsevzetí panenskou cudnost,

o kurtisano zázračná, stvořená rozmarem bohů,

bys’ jako Sirena, pějící na marností ztraceném břehu,

vždy k sladkému sváděla hříchu

mou blouznivou duši.

Ty krev mou stravuješ rozkoší plamenem dravým,

Ty z cev mojich vyssáváš žití vířící mízu

a v bolestech mých se brodíš a hýříš a jásáš,

jsouc krve mé střísněna nachem,

má despotko sladká,

ale já miluji Tebe horoucím tempem své duše

a na hranici planoucí k nebi kladu své zemdlené tělo,

bych ve tvých pohledů dráždivě smyslné lázni

se rozplynul v rozkoší moři

jak hořící atom!