Hymnus jeseně.

Opět krajem táhne snivá smrti krása

a má duše vítá tajné kouzlo její.

Rázem vichr s křovin zlaté vločky střásá

a ty svadlé luhy, jíním jak se skvějí –

rosou vonné mlhy v sen se opíjejí!

Procitají lesy z podletního snění

a jich němé ticho v náhlý pláč se mění:

s větví kanou snítky větrům do náručí,

jako tmavé moře šeré hvozdy hučí

a své smrti píseň každý lístek zvučí!

Jeseně si hymnus na svém hnízdě zpívá

v plotě černý střízlík, v mlází hebká jíva

lká jej každá sosna, každý topol bílý,

ve svých dutých stromech šeptají jej víly

a kde rýha strže modrým kouřem dýchá

tam, jak lesní šotek, brumlavě a zticha

šumí si jej potok v napadaném listí.

A já snílek přišel v asyl vlídných mýtí

aspoň jeden akkord z něho v cit si vzíti

a svou dětskou duši naučit v něm čísti!