Hymnus kraji mé touhy.

V stín šerý duše mé a v dnů mých smutek mhavý

jak úsvit naděje Tvůj fantom pyšně svítí,

v tvé dálky slunečné, kam sen ji svábil žhavý,

má touha šílená se v roznícení řítí.

Pod nebe, jež se pne nad pouští mrtvou šíří

žár chrlíc smrtelný na vysílenou zemi,

v sen kleslou chorobný, jak žena mdlá, když hýří

sil zbytkem posledním, mrouc mezi orgiemi.

Do hájů soumračných, v klid dřímotný a snivý,

na slunné ostrovy ve vodách modrých moří,

v ruch rozvířených měst, jichž záblesk oslnivý

v mhách siných obzoru jak bílý požár hoří...

Do zahrad kvetoucích nad řekou v slunci spící,

kde ženy ohnivé spí v sladké tiši vlahé,

jimž touhou zvířená a vášní sálající

krev ruchem zimničným dme bílé prsy nahé.

O kraji vidin mých! Má duše, snem svým spita,

šept sladký útěchy zas tuší pod svým trudem,

a všechna žádost má, v proud jeden žhavý slita,

v mém těle horečně tvým sálá za přeludem.

V tvých květech usínat, z nichž těžké vůně řinou

ve vzduchu lísavém, jak horkou lázní zalit,

v dešť světla zatopen a lákán dálkou snivou,

a barev hořících zrak příkrým jasem zkalit!

Žár slunce smyslný na nahých cítě bocích,

hru stíhat illusí, jež v mhy se tratí zlaté,

a krve vzkypěním ve vůní dusných nocích

mdlý klesnout v náručí vstříc měkce rozepjaté!

Svým touhám podlehlý vším v snu se zmámit líném,

čím ohněm víří krev, co v hlavu mdlobu vhání,

spít dojmů závratných se otráveným vínem,

a zmírat životem, jenž kypí k omdlévání!