Hymnus o věčnosti poesie.

Ó Foibe, otče světla,

jak písní jabloň zkvětla,

ji nezmoh’ času let,

co stojí svět!

To dědictví tvé svaté:

bít v lyry struny zlaté,

pro bol i záští vztek,

mít v písni lék!

Jít klidný světa vřavou

a s povznešenou hlavou,

v azur, hvězd diadem

zřít s úsměvem!

V přírody knize čísti,

čím zdroj láká, šumí listí,

by taje bleskných run

z tvých zněly strun!

Rozumět písni ptačí,

když květů ve chumáči

tlum krčků, samý hvizd,

se tiskne z hnízd!

A v srdcí lidských hloubi

to hledat, čím se snoubí

v předtuše smělých tuch

s člověkem bůh!

Až ke dnu dějin stoupat,

na křídlech snů se houpat

a světa ruch a rej

tkát v epopej!

Hned v prostoru se ztratit,

a hned sonetu zlatit

milenky úsměvem

dvou křídel lem!

V tom věku nudy, páry,

pro barvy, zvuky, tvary,

pro kouzlo štětce plát

i pro vzmach dlát:

Tvé dědictví to svaté,

hle, v květy přebohaté

jak bují víc a víc

se vzmáhajíc!

Jak živé písně slovo,

dědictví Homerovo,

svět chytlo v podruží

svých do růží!

A píseň, božské dítě,

jak obr obru hbitě

rád, s touhou plamennou

bral s ramenou!

Jak v zápas gigantický

všech živlů povstal vždycky,

kdo na svou plec je chyt’

a dal mu štít!

Kdo v divé bouři zpíval

a srdce mu dobýval,

by lidstvu neustal

plát Ideal!

Kde přestal Homer slepý,

tam Lukrec velkolepý

svět z hmoty vykouzlil,

tam Katull snil.

Vše podmanila píseň:

andělských křídel tíseň,

žalm, kaditelnic dým,

vše přemoh’ rým.

Nad pouta, nad hranice

vždy píseň, holubice,

se vznesla líbezná

a vítězná!

Tu Danteovi zdá se,

v duhových barev kráse

že všecka dogmata

jsou poupata,

jež rozdechnout má v květy.

Ó propasti! ó světy!

ký duch vás uchvátí!

Ó závrati!

A dál při bouři věku

tys mluvil ke člověku

jak Shelley, květin duch,

jak Shakespeare, bůh.

Vždy různým mluvils hlasem

ať Cervantem, ať Tassem,

tys Manfred v sněhu hor,

tys Fausta vzdor!

A v onyxu a v zlatě,

v rubínu, ve achatě

nes’ Gautier k svým rtům

číš tvojich dum.

A zářné tvoje šípy,

z nichž posvátný hněv kypí,

ve doby chmurný šer

slal Baudelaire.

Ó Foibe, otče světa,

sad písní bujně zkvětá,

juž vesmír zakryje

v své lilie!

Ó ještě, ještě žije

tak velká poesie,

pod jejíž druhdy štěp

sed’ Homer slep.

Od pólu všady k pólu

má davy apoštolů,

jí pozdrav u vesmír

zní ze sta lyr!

Všech kníže, Hugo starý,

pod sněhem šedin žáry

všech tají vulkánů,

hněv titanů!

A Banville ody křídlem

nad krásy letí zřídlem,

a Mendés vzlétá zpit

až nad blankyt!

A prutem čaroděje

všech věků sny a děje

zří Leconte v nadšení

v svém vidění!

Od břehu Albionu

zní celé moře tonů,

zří Browning veliký

v svět mystiky.

Vše pouta Swinburne trhá

a v krásy říš se vrhá,

v sny, dumy, záhady,

v svět Hellady!

Petrarky paprsk zlatý

chyt’ strunou svojí Prati,

však bouří přehlučí

jej Carducci.

A Ibsen na severu

v mlh a ledovců šeru

se zmítá nespoután

jak ocean!

A Polsky Adam druhý,

na čele krásy duhy,

své vlasti vesmíra

taj otvírá.

Ó jakby zpěv náš vděčný

v ten hymnus nekonečný,

v ten koncert báječný

byl netečný?

Ó žije, žije, žije

ta velká poesie,

v zmar, věrna svojim snům,

všem tyranům!

Přes věků cíl jen podlý,

přes barbary a modly,

přes zisk a chtíč a shon

zní její zvon!

Zní velkým svatvečerem,

zní ku světlu, že šerem

z dum v jásot přešly již

ves bol a tíž!

Že září, barvou, vůní

nad světy Krása trůní,

a její velká zvěst

že věčná jest!