HYMNUS VĚTRU.

Když vítr vál, tu básník z jizby vyšel.

Jak bratra brat jej vítr v náruč jal.

Zpěv děsný, tajemný tu básník hřměti slyšel,

ten protest přírody, jenž božství zaklínal.

Přes lada prázdná,

skaliska srázná

šílením blázna

letí můj dech.

Suché kol listí

letí a svistí

se mnou tu v spěch.

Páže má třímá

urvané růže,

ještě v nich dřímá

tajemství lásky,

ještě v nich plane

polibek muže

a slza krásky.

Co s tím se stane?

Hedbávné vlásky

chytil jsem kdesi,

v bezcenné směsi

se mnou to pádí.

Z chudého lůžka

tři stébla shnilá,

obrázek, stužka,

památka milá

dědictví z mládí

těch, kterým mileno

bylo to, svato,

nyní mnou hozeno

za nimi v bláto.

Chytil jsem illuse

a sliby lhavé,

přísahy žhavé,

v okamžik schladlé,

panenské vínky,

předčasně svadlé.

Královská slova

s pečetí rudou –

lži jsou to bídné,

leč davy vlídné

na chvíli znova

věřit jim budou.

Znaky a řády

pozemské vlády,

infulí třísně,

žebráků cáry,

erbové plísně,

umění škváry,

válečné trofeje,

paroba naděje,

jež dech můj rozvěje,

rolníka setby,

zklamání kletby,

spálené vísky,

chatrčí třísky,

zdupané nivy,

rozrytý lán,

kudy byl divý

útok hnán.

Svízelí hojnou

mírem i vojnou

ubohý lid vždy

k smrti je štván!

Chytil jsem blány –

podvodu schrány,

zápisky krví

na život, čest,

hřích ženy prvý

a muže lest.

Žeřavé zlato –

krvavé bláto.

Špinavo, klato,

pekla to zvěsť,

přec zaň zem celá

na prodej jest,

duše i těla,

krev srdce vřelá,

vše zaň – zem celá

na prodej jest!

Chytil jsem líčidlo

kokety staré,

jímž chtěla zvnaditi,

zhladiti, zmladiti

tváře své charé,

aby z nich prohlídlo

líce zas jaré.

Šviháků módy

řeči jak vody,

rozlité polem,

v bařinu valnou

páchnoucí kolem

neřestí kalnou.

Fanfáry, vřavy

pochybné slávy,

hymny, jež k oblaku

bouřně se nesou,

recepty zázraků,

jež světem třesou.

Prosebné listy

zavlhlé místy –

byly to stopy

slz, jimiž v skrytu

vdova je kropí.

Viděl jsem, chopil,

do bahna stopil

papíru svitu

vznešených jmen,

který mi žebrala

vyžilá, ospalá

chasa za úsměv

prodajných žen.

Démanty kradené,

z lopoty koupené

štvaného lidu,

a slzy roněné

marně a hluše

bez těchy, klidu,

na dno až duše.

Kam s brakem tím

plesnivým, shnilým,

neduživým,

kam že se schýlím?

S čím se kde střetnu,

radost i hoře,

uchvátím, vmetnu

v hlubinu moře.

Nesmím dřív ustati

v divoké závrati,

dokud se nezvrátí

všech řádů věž,

dokud v prach nepadne,

nepadne, nesvadne

vše, co zde lež.

Člověk – toť lež!

Slyš moje zpěvy!

V nich bůh se jeví,

jako jej jevil dřív

ohnivý mrak,

tak on ti kyne živ,

veliký tak!

Tulák jsem ze zvyku,

podoben básníku

bez klidu, oddechu

stále jen v pospěchu

ženu se dál,

nikde se nestavím,

nikdy se neznavím,

prosba můj nevinná

nezdrží sráz,

hřbitov jen jediná,

svatá mi hráz.

Ó, větře, leť, jen mrtvé neruš z klidu,

v jich tichý sen jak kolébavka spěj!

Dej bolest zapomnít jim, strast a bídu,

však jako prokletí a hrozba živým zněj!