HYMNUS ŽENĚ.

Ty přesladký a krásný květe Matky Země,

jenž sluncem zplozen byl a kojen luny mlékem,

Ty smutná – radostná, jež věčně žiješ ve mně,

jak v loži palčivém a sametově měkkém!

Ty, která nervů mých jak zlaté harfy struny

se jemně dotýkáš – oh, vánku z háje růží,

jež pozlacuješ noc a stříbříš východ slunný,

co z číše rubínů pít život dáváš muži!

Ty božsky smyslná a povždy lidsky čistá,

oh, věčná hádanko, jíž nikdo nerozřeší,

ledově mrazivá jak mramorová busta

a žhavá jako noc, v jíž klínu anděl hřeší!

Ty zlatý poháre, v němž nejsilnější mízy

sloučila Příroda v svůj nektar nejdravější,

kde v parách rodí se roj nejsmělejších vizí,

a žízně palčivé jenž nikdy nezkonejší!

Oh, vázo plamenů! Ó, Tabernakle vášní,

bakchantko, tančící nad chrámů ruinami,

paprsku kouzelný, v němž vítězové strašní

se v hrůze svíjejí jak zvíře pod ranami!

Jde básník nadšený, Ó, hudbo Orfeova,

vždy v patách za Tebou a vášnivě Tě zdraví,

co v zlatý ohňostroj se mění jeho slova

a jako svatozář Ti tančí kolem hlavy.

Příroda v bytosti Tvé obráží se celá:

hřmí bouře v krvi Tvé a šumí proudy strání,

v Tvých očích krása luk se všecka otevřela,

a v ňadrech předtucha plá červencových zrání.

Je květů záhonem Tvé roztoužené tělo,

když k sladkým pocelům své rozevřelo údy,

a vůní laskavou žár smyslů obestřelo,

jak dechem omladným, jenž stoupá z kypré půdy.

A žhavé polibky, když hojně na ně kanou,

jsou jako roje včel, jež květů šťávu pily,

by travám zpívaly svou píseň rozjásanou,

kde povzdech prašníků se zachvívá a šílí.

A božské rozkoše když blesk v Tvé nitro sjede,

jak Matka Země chvíš se s blažeností v líci,

jež ozÓn životný v své boky vítá snědé,

oddaně úsměvná a v slzách milující!