Hymnus.

Pohlížel jsem s horských temen

do své rodné země,

na ráz srdce perutěmi

zašumělo ve mně.

Zašumělo, povzneslo se,

ale jak by mřelo:

v slzách okem roztouženým

čarné ráje zřelo!

Cizích krajů vábnou krásu

pěl jsem písní svěží,

nyní pláču, to-li hledím,

přede mnou co leží.

V moři slunce, v horách ledu

rytmem pocit vzplanul,

u prostřed však země rodné

bez písně jsem stanul.

Čásť své duše vyzpíval jsem

v nadšenosti slepé,

teď lítosti příval krutý

písním křídla tepe.

Ňadro chví se jen! Však náhle

oko počlo pláti,

a má duše zajásala

hymnus: máti! máti!! –