Hymnus.

Ty Stvořiteli sluncí nepředvídaných,

jichž nekonečnou vůní stesku umírám:

miluji tě!

Máš světlo divně sladké, rudé v prsou svých,

ničemu podobné, a já jen jediná je znám,

je krev tvá pohádka, a tys mi všecku dal,

a duše tvá je sen, jenž životem se stal:

miluji tě!

Mám srdce neutišitelně bouřlivé,

můj osud zahalen je v rudé plameny

západů plných milosti, a měnivé

soumraky zpívají mi refrain ztlumený:

miluji tě!

Příliš tě miluji a žhavá přítomnost

je budoucností všech mých snův o závrati,

ty’s duší duše mé, tak v srdce jsi mi vrost,

že nikdy s obzoru se růže neztratí,

jež ty jsi roznítil. A chceš-li, pouta zlom,

jež tísní ruce mé, a v jasný, věčný strom

spleteny s tvými vzrostou, stvoří divný květ,

nový jak modré hvězdy pád a rudé hvězdy vzlet:

miluji tě!

Tajemství neproniknutelné, zázračné

je láska, podstata trvání, života

nezměřitelná hloubka studně průzračné

nespočitatelných slz a hvězd, mrákota

smrti, vzkříšení sláva. Nezná zákonů,

leč dávat jako věčné slunce, nečekat,

že z teple připravených vln a záhonů

úroda vzejde, – bez otázek srdce vzdát.

Vzdát srdce ohňům nesmrtelným, nesmírným

pro věčnost nebo vteřinu. – Ty vidíš břeh

svítících krajů těch, kde soumrak bude tvým

a mým a noc a vše, jak dnes můj žhavý dech:

miluji tě!

Ty vidíš onu krásu nemožnou a sníš

o ráji, v němž si zítra budem ještě blíž,

kde bude ticho velké, nejhvězdnější tma,

kam štěstí nadsmyslné s námi vejít má:

miluji tě!

Ty Stvořiteli Sluncí nepředvídaných,

kéž zvítězí tvé sny! Mé srdce svítí v nich:

miluji tě, miluji tě...