HYMNUS.

Velkou hymnu kosmu tkáti

chtěl bych jeho nad hloubí.

Nemůžeš jej obsáhnouti,

červ se s věčnem nesnoubí.

Prostor i čas nekonečný

žárlivé dvě sestry jsou,

snahy tvé jsou pouhé tečny,

blíží se – je nestihnou.

Mravence viz v šedé hlíně,

kondora až v oblaku,

s vichry silně, s hmotou líně,

oba svět jsou zázraků;

na květině zhlédni včelu,

vola jít za pluhem svým,

v plesu člověka i želu,

vše ti jedním tajemstvím!

Změny země neustálé

v rozkvětu i odkvětu

pějí samé hymny stále

praduchu i prasvětu.

Hmota dýchá, jásá, žije,

jeden vír a jeden tep,

nekonečná harmonie,

hleď jen, bysi neoslep!

Konstelací myriady,

sluncí celé soustavy

splítají se v rojích, stády

v bezedno tvé u hlavy.

Co chce Fantasie kotva?

Co tvá střelka přezvědu?

První šeptá: „Dojdu sotva,“

druhá: „Více nesvedu!“

Bublino ty okamžiku,

chvěj se mžikem nad tůní

v zpěvu ptačím, živlů ryku,

čti vše, co tu zaduní.

Chápej, co tu ozývá se,

pronikni hloub mlčení!

Všecko jest a vše jen zdá se,

vše hřmí vpřed a nelení!

Nekonečné, velké básni

ty chceš vykladačem být?

Vše dí: „Mlč!“ anebo „Žasni!“,

rozum stejně jako cit.

Jiskra v celé Mléčné dráze,

zaplaň chvíli – klidně zhyň,

dál vše půjde v rovnováze.

Co tu víc a co tu míň?

Haleluja! velké Tomu

či té síle? – Jedno jest

v chaosu tmách, v blescích hromů

i v kaskádách věčných hvězd;

moře dávném ve příboji,

v sutkách ledu, ve vidmech

jedno stojí a vše pojí

jeden nesmrtelný dech!