HYMNUS.

Ó Kněžko kouzelných a svatých snění,

a safírově lesklých cudných krás,

ty, jíž tma v světlo, peklo v ráj se mění,

Královno hvězd, v nichž Božství rozžehla’s!

Jsou vzpomínky tvé viol záhon vonný,

kde jasnou rosou září každý květ,

a nad nimi se vlní sladké tóny,

v nich svatební zvon slyším vyzvánět.

Jsou viol záhony vzpomínky tvoje:

Plá měsíc – Duše tvoje – nad nimi,

lesk jeho padá v modrých květů roje,

v jich rose hoří žáry svatými.

V démantů tisíc vzplálých v středu vůní

tvá Duše panenská se rozlívá,

jež sama nad nimi v své kráse trůní,

tak nezměněná, věčně zářivá...!

Oh, Muso velkých, nedosněných výší,

Madonny sestro, Duše extasí,

triumfe něh, v něž růže dech svůj dýší,

Vestálko snů, z nichž slunce vychází!

Skráň vznícen před tvou velebností skláním

a v božském zázraku tvé svatosti

se ztrácím celý němým zbožňováním,

jak hvězdná krůpěj v moři Věčnosti!