Hymny. (I.)

Já pil jsem z poháru světa!

Teď, vlny jeho moří v duši

a jeho slunce v očích,

zvěstuji v této jásavé písni

život věčný!

Já pil jsem z poháru světa!

Dýchal jsem vůni všech jeho květů,

propastí plul jsem blankytných nebes,

rozlomil pečeť všech tajů

a střásaje s šatů svých jiskry hvězd

jsem zajásal: Ó matko!

Ó přírodo, dík za vše!

Za proud ohně,

jenž v blescích mračen tajné má zdroje,

jenž v slunci zářném věčný svůj krb má,

jenž barví nachem červánků vlny,

jenž moři žehná paprskem zlatým,

moři, kde bují perla,

zemi, kde zraje broskev,

jenž vlívá zlato své do zrnka révy

a z révy v pohár,

z poháru v duši

a z duše kypí

v hymnické zpěvy!

Za ten proud ohně děkuji tobě,

jehož rudým jazykem

přivolán vítr

rozmáchne křídla,

by v světa úhly

roznes’ můj popel

na tvou hruď, matko,

by jeho teplem

se živil sosny mohutný kořen

neb genziany květ, jenž mezi listím

se kmitne jako vějíře proužky

modré dívčí oko.

Dík tobě, matko,

neb tys, jak soucitná Magdalena

nad mou skrání

rozbila drahou vásu nadšení

a vylila balsám poesie na mne,

můj dík, ó matko!

Já pil jsem z poháru světa!

Tou silou strhám těsné desky rakve,

opojen předtuchou věčného života

zajásám světu:

Hle toto slunce,

jež vstává nad mým hrobem, to jest mojí

pochodní pohřbu!

Hle, tento skřivan,

jenž nad mou rakví

vznes’ v jásotu své osluněné křídlo,

to jest má píseň!

Hle, růže bledá, která jarem zkvete

na rovu mém, toť moje

k všem láska!