Hymny. (II.)

Sem v hor divokou skrýši,

ó duchu světa,

bych blíž měl k tobě,

jsem vystoup’ z páry údolů, tmy lesů

přes tesy, přes balvany,

jež trčely mi v cestu, zkamenělá města,

i přes divoký ručej,

jenž věčným sněhem živen

ve kaskad šumném tanci

tká duhy v slunci na skal šikmé hroty

a s černých jejich štítů basaltových

se valí v hloubi deštěm brilliantův,

kde pouze orel,

tvá myšlenka,

ve mrtvé tiši krouží jako symbol

věčného žití,

jsem vystoup’, abych vypil

ten hořký kalich žluče, pohrdání,

jímž otráven můj život!

Jsem znaven, znaven, znaven!

Chtěl bych se vznésti nad pláně a hory,

nad hvozdy, nad oblaka,

bych blíž moh’ patřit v odvěké tvé dílo,

jež tebe neunaví,

jak nás znavuje život!

Chtěl viděti bych z blízka

lem tvého pláště, nad skal zdrané témě

když růže červánků kol rozsypává

neb v řeky když tvá ruka

zapouští lunu jak stříbrnou harfu,

by vlny v běhu bušíce jí v struny

v nymf chorovody smutné

svou zajásaly šumnou threnodii!

Chtěl vidět bych tě z blízka, když i zemí třeseš,

a v trosky měst jak číši svého hněvu

vyléváš bouřné moře,

snad pochopil bych potom,

ký osud můj zde ve všem,

jak malý jsem a bídný,

ach, malý!

Leč pokud mohu a smím cítit krásu,

ať v přírodě či v ženě,

jsem tobě aspoň v něčem z dálky blízký,

tobě, jenž krásu tvoříš,

jenž dal’s mi tolik síly

tě chápat a se těšit

z všech divů kolem,

jenž dovolil’s, by mohla

se příroda tvá volná

v své velkolepé kráse

zrcadlit v mojich písních.

Pak nejsem sám a bídný,

já za slovo tě beru,

moh’s učinit mne zvěří

a zamknouti mně trojí pod pečetí

vše kosmu divy

i krásu ženy

s umění kouzlem!

Ty’s dopřál mi – já nevím, zdali v lásce,

či z ironie božství svrchované,

ty servat pečetě

a chápati

a chtít!

Tož strpět musíš, duchu,

že za všecko, zač jiný klne tobě

a reptá v marném vzdoru,

když nedovede smířit ducha s hmotou,

kentaura s hypogrifem,

že já děkuji tobě

i tlukem svého srdce

i jiskrou svého oka

i rhytmů svojich jásající hymnou!