Hýřič.

Přemítaje v sobě hroznou bídu,

Jíž oplývá chválený náš věk,

A jež toho vymořuje, toho

Pudí, by se vraždil samoděk,

Kdežto přece tolik jiných žije,

Se vším schopem vynalezavé

Mysli v hýření se kochajících –

Tak jsem usnul v noci mrakavé:

Hle a ve bledém měsíčném světle

Přede mnou se prostírala zem,

A jen samé hroby upatřil jsem,

Pranic živoucího kolkolem.

A já cítil – vstávaly mně vlasy,

Jakobych se díval v bezední –

Z celého lidského pokolení

Já že jediný zbyl – poslední!

Ha, z potomků

Adamových –

Běda mi! – žádný již na živě!

Ze všech já jen,

Já jedinký,

Dýchal – dýchal tesklivě!

I hleděl jsem vůkol,

Ale vylidněn byl svět;

I volal jsem vůkol,

Nepřišla žádná odpověd!

Jenom v dáli

Slyšet bylo mořský proud,

Jak se srážel o úskalí.

Trnul jsem celý. Co se mělo dít?

Jaký konec mělo to mít?

Slyš! tu nade mnou cos divně,

I pode mnou dunělo,

Měsíc zhasínal, a všechno

V tmavou noc se zastřelo.

A dunění zmáhalo se,

Až se stalo vichřicí,

A v ní zavzněly pozouny,

Do povětří hlučící:

„Před soud všichni! Všichni před soud.“

A tu střela hromová pálala,

A zem i nebesa rozťala.

A velebnou září nevídanou

Teď všechno vůkol se zastkvělo,

A se všech končin množství a množství

Vzduchových podob se shloučelo.

To byli oni, již na té zemi

Kdys v tělech lidských bydleli,

A teď přispíšili – muži a ženy –

By znova se v ně oděli,

Zas těmi se cítili, kterýmiž byli,

A poznáni od světa celého,

Se soudit dali synem Božím,

Jenž rozhodne dne soudného.

On však s komonstvem andělských kůrů

Ještě nesjížděl s nebeských zvůrů –

Leč já úzkostlivě hleděl vzhůru.

Na svůj hrob tu, na pravici,

Jedna z podob stoupila,

S klidnou tváří beze strachu

Tato slova mluvila:

„Ač mé tělo bylo choré,

Rád je na se vezmu zas;

Vždyť jsem strádal bez reptání,

Až jsem smrtí zbožně zhas’.

Pročež doufám, že Bůh soudce

Smiluje se nade mnou:

Pojte se, vy těla mého

Částky, v celost bývalou!“

A hrob se rozpuk’, podobu shltil,

A z hrobu vznes’ se vážný kmet,

Na těle maje trpění znaky,

Jež stkvěly se, jako růží květ.

A na hrob svůj, na levici,

Jiná z podob stoupila,

S klidnou tváří beze strachu

Tato slova mluvila:

„Rány zhyzdily mé tělo,

Přec je rád obleku zas;

Neboť v boji za vlasť drahou

Rekovnou jsem smrtí zhas’.

Pročež doufám, že Bůh soudce

Smiluje se nade mnou:

Pojte se, vy těla mého

Částky, v celosť bývalou!“

A hrob se rozpuk’, podobu shltil,

A z hrobu vstal jinoch spanilý,

Na těle maje snažení znaky,

Jež leskem hvězd se zářily.

Polou se choule, polou se těše,

Jinam jsem tvář svou obrátil;

Ale běda, jaký výjev

Tam mou útrobu zachvátil!

Tam se váhavě jedna z podob

K hrobu svému motala;

Teď však před ním utíkajíc,

Děsivě si stýskala:

„Mníš-li, nebe, z nešťastníků

Úsměšky si strojiti?

V tělo zemské mám se zase

Ku své hanbě odíti?

Nyní, kde počínám chápat,

Jak zle jsem se zachoval,

Jaké hříchy spáchal, když jsem

Na zemi kdys putoval:

Nyní, nebe, má se kukle

Strhnouti s mé mrzkosti?

Nemohou tě slze smířit?

Nemáš žádné milosti?

Minulé minulým zůstaň,

Nikdy neobnovuj se!

Vyhladiž mne, zahubiž mne,

Nebo, nebe, slituj se!“

Leč pozouny zahlučely,

Zahřmotily, strašně zněly:

„Před soud všichni! Všichni před soud!“

A podoba vrátila se

K hrobu svému úzkostně;

Zas však před ním utíkajíc,

Provolala žalostně:

„Nelze mi povolným býti!

Nebe, dél mě netrap již!

Chceš-li přiznání mé slyšet,

Přiznám se ti. Tedy slyš!

Ano, byl jsem marnotratník,

Jenž, když nouzí sevření

Bratři jeho bědovali,

Liboval si hýření;

Jenž, když bratři jeho mrzli

Bez krovu a bez šatu,

V tancích nestydatých vonnou

Prolétával komnatu;

Jenž, když na potřebný nápoj

Vak jim nedostačoval,

Pěnivou se šťáv u révy

K rozkošnictví vzněcoval;

Jenž, když vražedný hlad lačný

Žaludek jich ovládal,

Tukem skotů, tukem zvěře

K vilností se pobádal!

Nebe, slyšelo’s! Nech částky

Mého těla, kde jsou, tlít:

Než v mém mrzkém těle, raděj

V pekle rač mě uvěznit!“

Leč pozouny zahlučely,

Zahřmotily, strašně zněly:

„Před soud všichni! Všichni před soud!“

„Ne,“ podoba vzkřikla divě:

„Přiznal jsem se pravdivě;

Stojím zde, před celým světem

Znamenán jsa hanlivě.

Buď si! Vím přec, nebe! lepší

Že jsem teď, než prv jsem byl.

Leč mne nedonutíš, v tělo

Svoje bych se navrátil.

Víc, než pekla, zděšuji se

Chatrče té hliněné,

Kde má duše hovívala

Každé choutce zrozené;

Kde myšlénka vznešenější

V umu mém se nevzňala;

Kde v mém srdci žádná žádosť

Šlechetnější neplála;

Kde má vůle nedovedla,

Chrabře napnout lučiště,

A s ní šíp pustivši činu,

Obdržeti bojiště;

Kde jsem, jak vyprahlá země

Vláhu ssaje s chtivostí,

Jenom toužil, jenom bažil

Po smyslné sladkosti;

Kde jsem na veškeré tvorstvo

Kolem sebe zpupně zřel,

A jen vlastní osobičku,

Tu jen na zřeteli měl!

Ne, ne – nechci v tělo vlézti,

V tělo opovržené,

Kde jsem v skutku nebyl více,

Nežli zvíře zútlené!

Díky větrům, jež je do všech

Světa končin rozvály!

Ale jemu kletba! Nechať

Nikdy již mne nezkalí!“

Tak podoba vzkřikla a ubírala

Se prudce pryč a pádila;

Však právě tam, kam chvátala běsně,

Teď velebnosť trůnu se zračila,

Trůnu, blesk vydávajícího,

Jak všechna by slunce, co v prostoru

Se stkvějí, zářila kolem něho

Na plamenorudém obzoru,

A mořské vlny počaly bouřit,

A s nebe hvězdy padaly,

A milliony a milliony

Ze hrobů svých se zdvíhali,

A tu podoba zas se obrátila,

A hledala hrob svůj v zoufání,

A hledajíc – zavadila o mne,

A tu jsem se probudil ze spaní.

A jak smrt bych se sebe byl setřás’,

Vzdechl jsem a skočil z postele.

Po bouřce, zuřivší v noci,

Kde jsem toho snu byl spoután mocí,

Svítil den zas vesele.

A pokleknuv nemeškal jsem

Bohu na nebesích přísahat,

Že já nikdy, jakživ nikdy nechci

Hýřičem se stát!