I. A nastává mi, tuším, vážná jízda.

A nastává mi, tuším, vážná jízda.

Před sebou samým v dálku utíkám.

Mé srdce to si bezstarostně hvízdá,

a rozum ptá se nudně kudy kam.

Buď s bohem, podunajská metropole,

ulice křivé, jež jste patřily

na mne, jak ztrácím klobouky a hole

za tmy se domů klátě opilý.

Na Prater jistě ztěží zapomenu,

kde hýříval jsem často za noci.

Za večeři tam koupí člověk ženu

s nádavkem venerických nemocí.

Hotely vždycky budou žít v mé touze

s portýry zdvořilými u vrátek,

s pokoji pro dva s jedním ložem pouze

a s legiony drobných zvířátek.

Na policii budu myslit v světě,

jíž osoba má spáti nedala,

která v mém opuštěném kabinetě

spisy a třaskaviny hledala.

A s chantany se těžce loučit budu,

v nichž večer chudý sbor své písně pěl,

i s kavárnami. Mám tak rád jich nudu.

Dvě mladá léta jsem v nich prodřepěl.