I ať volá...

Kraj se zvolna pozdním sluncem zlatí.

Modrý les zřím na obzoru státi,

řeky s hrudí hlaďounkou a měkkou

zpívajíce, do daleka tekou.

Kraj se zvolna pozdním sluncem zlatí.

Na pahorku kostelík zřím pláti,

kolem hřbitov prastarý je znáti.

Podél něho v cestu osamělou

lip dvě řady husté stíny stelou.

Kraj se zvolna pozdním sluncem zlatí.

Vlak uhání, pouť má již se krátí.

Slyším hlas – to volá moje máti.

V kraj ten známý, milý tak a drahý

hlas mne vábí vroucí tak a blahý.

Kraj se zvolna pozdním sluncem zlatí.

Tam, kde hlas ten dojemně se tratí,

tam se lehko, lehko bude spáti.

V srdce smutné, žitím utýrané

slza mrtvých jako balzám skane.

Slyším hlas – to volá moje máti.

I ať volá, volá moje máti,

mladost má se více nenavrátí.

Její obraz vnadný, milovaný

jak dým vlaku rozvát na vše strany.

Kraj se rychle tmou a stínem šatí.