I. AUGIÁŠŮV CHLÉV. (II.)

A co tak sedím a přemýšlím,

nad dómem oblak pluje.

A z granátu vína lehoučký dým

noc květnovou prostupuje...

Tak zpívá blahobyt severních měst

a v nejvyšších akkordech jásá...

Tam u nás, dím skromně, víc krásy jest...

Však zanedbanější krása.

Je bídný, je vyloupený lid,

že nechal se ušlapat k smrti,

že nastavil lebky a dal se bít

a věřil v moc, jež ho drtí...

Mne k prokletým šprýmům dráždila

ta města, jich spěch a smích:

že bez poručnictví trávila

ze staletých kultur svých,

že ani to od včíra bohatství

jež neví kam s rukama, není tu,

ni přílišná bída, jež hladoví

a večer se noří z úkrytů...

To nejvíce Frankfurt se honosil,

Ten pelech bursiánů.

Ty starý, já děl mu, též slavným jsi byl.

Kde Rotschild je? – Leží v Pánu?

Tvá vybledla bursa. Zbyl kultus Götha,

I nenávisť k Berlínu...

Co slunce se schýlilo k severu světa,

je západ ve stínu –...

Však zlato teče tu korytem...

Snad z tradice? Z mravenčí píle?

Hřmí třídy poptávkou, odbytem...

Jsou kupčíků ženy tak bílé...