I. AUGIÁŠŮV CHLÉV. (V.)

Já vzdálen teprve cítil jsem

puch Augiášova chléva,

tu vlastní hloupostí bučící zem

a v práci všecka ta střeva...

Chlév kdyby se dávno byl vyčistil,

dřív došli jsme k reelním věcem...

Kdos politikem být nemusil,

kdos básníkem ne, kdos vědcem. –

S tou politikou by si za pec byl leh’

pan Pacák bez cirátů.

Tu literaturu by nekrmil Štech

z německých inserátů.

To realistům by nerost dluh

a klerikům z dividend břicha,

ve stranách by nesesměšnil duch,

že potvůrka žrát chce, tichá.

A kdyby byl kdokoliv korunu chtěl,

my státníků mohli být prosti,

co hlodají denně, o tisíckrát žel,

na státoprávnické kosti...

Teď Heráklesův již na tisíc,

čím dále však puch je větší...

A Heráklesův je stále víc,

i ohavných, slavnostních řečí...

Chce každý být cenným i potřebným

a odměřeným dle práva,

ten brečí hlasem prosebným

a onen se zaprodává...

I revolučníci šilhají

po cenách dobrých mravů.

Dlaň nastavují a vzývají

šlechetný instinkt davu.