I. BAČA

By Josef Kalus

Cestoval jednou horami

král s pěti svými dcerami,

byl statný, zachovalý kmet:

chtěl princkám ukázati svět.

Na večer přišli k salaši,

bača tam seděl při kaši,

hned místo hostům udělal:

s princkami za stůl used král.

A tak jim kaše chutnala,

že nezbylo nic bezmála,

král ptá se, usměvavou líc:

„Proč neuvařils kaše víc?“

„Já, pane králi,“ bača děl,

„že sem bys přišel, nevěděl,

s princkami k stolu mému sed,

a prostou kaši ječnou jed.“

„Kdo nejed by tvou kaši rád?

Ty měl bys za ni dostat řád.“

„To zavinil jen horský vzduch,

že chutnala tak: žehnej Bůh.“

„V kolibě tvé bych přespat chtěl:

podušky, máš-li, rozestel.“

„Jen otep režné slámy mám;

ji ku noclehu rozstýlám.“

„Tak nám ji rozstel!“ Do slámy

král uleh s pěti princkami:

spali v ní tvrdě do rána.

A nevykypět smetana,

byli by spali ještě dýl.

Zápach je ostrý probudil

i bačův rozechvělý hlas:

„Vstávejte, k snídaní je čas.

Salášek honem provětrám,

smetanu uchystanou mám,

sýr ovčí, taky chleba kus:

přisedni, pane králi, zkus.“

Král otřepav se ze slámy,

sed za stůl s pěti princkami,

ve vlasech tkvěl jim zlatý klas:

smály se, až se salaš třás.

I král propukl v hlasný smích,

bača se těšil z hostů svých,

že veseli jsou po ránu,

a doléval jim smetanu.

Král, pohladě si lysinu,

dí: „Vystrojils nám hostinu,

tys kuchař, věru, rozený:

škoda tě být tak bez ženy.“

Král dále chválil, velebil:

„Tvůj chléb jakoby z mandlí byl,

smetany chuti takové

nemají ani králové.“

Když do syta se najedli,

na další pout se pozvedli,

princezny velmi nerady

i král: už byltě nemladý.

„Děkujem, bačo, mnohokrát,

žes u sebe nás viděl rád,

nás uhostil a nocoval,“

král ovčákovi děkoval.

„Jen přijďte, pane králi, zas!“

dojmutím chvěl se bačův hlas.

„Přijdem, však ty též přijdi k nám.“

„Když já se tuze ostýchám.“

„Přijdi a nebuď dětina!“

„Přec královská jste rodina.“

„Ty na horách jsi větší král:

královsky jsi nás uvítal,

dělil se s námi upřímně:

tys jako bratr milý mně,

přijď na návštěvu kdykoli,

přijmu tě s chlebem, se solí,

a uhostím jak krále král.“

Král baču tiskl, objímal,

jak otec syna milého.

Princky se smály na něho:

„Zůstávej zdráv tu s horami,

a přijdi brzo za námi.“

Zezulka v lese kukala,

z princezen jedna vzdychala.

„Proč vzdycháš, dcerko rozmilá?“

„Něco jsem v horách ztratila.“

„Po matce křížek, dcerečko,

či prsten zlatý?“ „Srdéčko.“

„Dva spíše srdce naleznou –

pojď, bačo, hledej s princeznou,

dvěma spíš štěstí vykvete:

v lásce je věrné najdete.“

Klade mu princku v náručí.

Zezulka kuká na bučí,

král, úsměv v očích, žehná jim,

odchází, čtyři princky s ním.

Princka bílé ovce pase,

na ovčáčka usmívá se,

o hruď jeho opřena,

šeptá: „Jak jsem blažená!“

Princka bílé ovce dojí:

po boku jí ovčák stojí,

obdivuje očima,

jaké hbité ručky má.

Princka chodí po salaši,

chystá sýr a ječnou kaši,

vyvolává ze dveří:

„Ovčáčku, pojď k večeři!“

Princka bílé lože stele,

praví, líčko uzardělé:

„Dnes půjdeme brzy spát,

ať můžeme ráno vstát,

na pastvu dřív ovce hnát!“