I. BAČA
By Josef Kalus
Cestoval jednou horami
král s pěti svými dcerami,
byl statný, zachovalý kmet:
chtěl princkám ukázati svět.
Na večer přišli k salaši,
bača tam seděl při kaši,
hned místo hostům udělal:
s princkami za stůl used král.
A tak jim kaše chutnala,
že nezbylo nic bezmála,
král ptá se, usměvavou líc:
„Proč neuvařils kaše víc?“
„Já, pane králi,“ bača děl,
„že sem bys přišel, nevěděl,
s princkami k stolu mému sed,
a prostou kaši ječnou jed.“
„Kdo nejed by tvou kaši rád?
Ty měl bys za ni dostat řád.“
„To zavinil jen horský vzduch,
že chutnala tak: žehnej Bůh.“
„V kolibě tvé bych přespat chtěl:
podušky, máš-li, rozestel.“
„Jen otep režné slámy mám;
ji ku noclehu rozstýlám.“
„Tak nám ji rozstel!“ Do slámy
král uleh s pěti princkami:
spali v ní tvrdě do rána.
A nevykypět smetana,
byli by spali ještě dýl.
Zápach je ostrý probudil
i bačův rozechvělý hlas:
„Vstávejte, k snídaní je čas.
Salášek honem provětrám,
smetanu uchystanou mám,
sýr ovčí, taky chleba kus:
přisedni, pane králi, zkus.“
Král otřepav se ze slámy,
sed za stůl s pěti princkami,
ve vlasech tkvěl jim zlatý klas:
smály se, až se salaš třás.
I král propukl v hlasný smích,
bača se těšil z hostů svých,
že veseli jsou po ránu,
a doléval jim smetanu.
Král, pohladě si lysinu,
dí: „Vystrojils nám hostinu,
tys kuchař, věru, rozený:
škoda tě být tak bez ženy.“
Král dále chválil, velebil:
„Tvůj chléb jakoby z mandlí byl,
smetany chuti takové
nemají ani králové.“
Když do syta se najedli,
na další pout se pozvedli,
princezny velmi nerady
i král: už byltě nemladý.
„Děkujem, bačo, mnohokrát,
žes u sebe nás viděl rád,
nás uhostil a nocoval,“
král ovčákovi děkoval.
„Jen přijďte, pane králi, zas!“
dojmutím chvěl se bačův hlas.
„Přijdem, však ty též přijdi k nám.“
„Když já se tuze ostýchám.“
„Přijdi a nebuď dětina!“
„Přec královská jste rodina.“
„Ty na horách jsi větší král:
královsky jsi nás uvítal,
dělil se s námi upřímně:
tys jako bratr milý mně,
přijď na návštěvu kdykoli,
přijmu tě s chlebem, se solí,
a uhostím jak krále král.“
Král baču tiskl, objímal,
jak otec syna milého.
Princky se smály na něho:
„Zůstávej zdráv tu s horami,
a přijdi brzo za námi.“
Zezulka v lese kukala,
z princezen jedna vzdychala.
„Proč vzdycháš, dcerko rozmilá?“
„Něco jsem v horách ztratila.“
„Po matce křížek, dcerečko,
či prsten zlatý?“ „Srdéčko.“
„Dva spíše srdce naleznou –
pojď, bačo, hledej s princeznou,
dvěma spíš štěstí vykvete:
v lásce je věrné najdete.“
Klade mu princku v náručí.
Zezulka kuká na bučí,
král, úsměv v očích, žehná jim,
odchází, čtyři princky s ním.
Princka bílé ovce pase,
na ovčáčka usmívá se,
o hruď jeho opřena,
šeptá: „Jak jsem blažená!“
Princka bílé ovce dojí:
po boku jí ovčák stojí,
obdivuje očima,
jaké hbité ručky má.
Princka chodí po salaši,
chystá sýr a ječnou kaši,
vyvolává ze dveří:
„Ovčáčku, pojď k večeři!“
Princka bílé lože stele,
praví, líčko uzardělé:
„Dnes půjdeme brzy spát,
ať můžeme ráno vstát,
na pastvu dřív ovce hnát!“