I. BALLATA O BALLATĚ.

Ballato snivá, dítě sladké touhy,

jsi dech, jenž z jara spěje přes fijalky,

jsi šelest parku setmělého z dálky

pod nebem, červánků jež barví prouhy.

Jsi tón, jenž z houslí, mandolin a fleten,

jež v kůru přítmí leží kryty prachem,

se zvedl dumnou píseň provázeti,

již zpívá minulost, když smavý květen

nahlíží oknem gotickým, jež nachem

plá jako výheň v barev pestré změti.

Jsi verš, jejž říkáme si po paměti,

že vzpomínkou nás k drahé duši spíná,

jsi zvonů hlas, v němž poutník zapomíná,

že pochod jeho těžký byl a dlouhý.