I. Bude bouře, na nebi

Bude bouře, na nebi

černé mraky stojí,

nebudeš už, nebudeš,

má panenko, mojí!

Bývali jsme jako dvě

děti ve pohádce,

jak dvě růže na jednom

keři na zahrádce.

Polem, lánem vichřice

vesele si hvízdá,

že mne čeká brzy už

předaleká jízda.

Povídá se, povídá,

že zas bude vojna –

nuže, ať tam dobouří

krev má nepokojná...

Ať tam také dotluče

moje srdce věrné,

které bilo pro tebe

v lásce nedoměrné.

Až já budu s povzdechem

šavli k boku spínat,

budeš asi, má milá,

na mne zapomínat –

Až já budu na vojně

osamocen lkáti,

oči tvoje budou se

na jiného smáti.

Smutno v srdci, teskno mi,

naděj nespokojí –

nebudeš už, nebudeš,

má panenko, mojí!