I. Bůh ví, kam se ta ranní mlha dnes poděla?

Bůh ví, kam se ta ranní mlha dnes poděla?

Zda slunce vypilo ji,

neb hory si honosně na čela

jí čepce s holubinkou strojí?

Či se mi dechem vsála do těla,

že srdce jak v ledu mi stojí?

Ach, proto mé květy jíním až do běla,

den venku ač ve slunném znoji...

Kde od hor se válela do kraje,

tam mrholí po polích drobně,

a hrouda jí na mělno roztaje.

Kdy v údolích tančí a točí se pod větru šlehem,

ten k nám ji zas vypudí zlobně –

a mne to zde k smrti zalehne sněhem.