I. Causerie o křídlech.

Křídla! Křídla! – Proč jen člověk

má se trudit bez křídel?

Má se prachem brouzdat po věk,

ač by rád v hvězd říši spěl?

Andělové křídla měli;

vyšší stupeň kultury

značil snad běl stříbroskvělý,

zářící a bez chmury?

Jiní k tomu podle báje

v křídlech měli očí sta,

jak pěl o nich, strážcích ráje,

apoštol i žalmista.

Ale tyto bájné zjevy

žijí v obraznosti jen,

jinak člověk o nich neví,

chodec všední v noc i den.

Křídla! Křídla! – Snad se lidem

do srdcí kams ztajila?

Promluvme si o tom s klidem,

pryč, co báseň zbájila.

Já však musím věřit v křídla,

v srdci, vím, se zvedají,

poesie, krásy zřídla

když mé oči hledají.

Proč se zvedá srdce výše,

„Libuše“ když začíná?

Cítím, jak mi kdosi tiše

křídla k srdci připíná!

Sladké dítě, dívko, ženo,

v podezření mám vás hned,

křídla, vaší krásy věno,

zvedají mi duši v let!

Révo, krvi Dionysa,

na dně číše křídla máš,

života jsi, Vesny míza,

křídly duši pozvedáš!

Otroci jsme všickni křídel,

jichž nám v duši klíčí sta,

ku břehům nás rajských zřídel

nesou, ba v ráj dojista!

Básník všedně chodí v davu,

pravý dědic Homera,

v myšlenek svých vírném splavu

patří v krásu večera.

Nežli naděje se, – letí,

vyňal křídla z futrálu,

umí lítat po paměti,

moudře snést se pomalu.

Zná svá křídla a ví o nich,

tenkrát jen ho zklamou, žel,

když hřmí za ním na stu koních

redaktor či věřitel.

Neb když láska déle mešká,

a on chtěl by mít ji hned,

tu je koule hmoty těžká,

a tu prchá každý vzlet.

Křídla! Kdo zří, jak je vleče

nejeden z nás prachem bos,

co krev zvolna jemu teče...

Ubohý pták Albatros!