I. Chci k Tobě takým promluviti slovem,

Chci k Tobě takým promluviti slovem,

jímž Petrarka pěl, Kollar, Mickiewicz,

jichž krásná srdce něžný lásky chtíč

a touhu svou vždy v šatě pěla novém.

Nechť mnozí dí: jen hříčkou znělku zovem,

jest barevný to poetický míč,

kdo zpívat chceš, ten přímě srdce lič,

a neskrývej cit těžkým formy rovem.

Však nehněvej se, duše milovaná,

chci v ladný souzvuk uvést srdce žal,

jenž přečasto se v upomínce hrouží; –

ach, srdci tomu mnohá rána dána,

a když jsem nyní šťastnějším se stal,

tu v znělce zpěv můj k Tobě vzletnout touží.