I. Cid u krále.

Vyjíždí Diego Lainez,

aby králi líbal ruku,

tři sta bohatýrských synů

cválá za ním v čackém pluku.

Rodrigo byl mezi nimi,

Kastilčan ten hrdý, smělý,

jediný on na koni jel,

ostatní na mezcích jeli.

Všichni v hedvábu a zlatě,

on jen dobře vyzbrojený,

všichni po svém boku dýku,

on jen meč měl pozlacený.

Všichni měli v rukách hole,

on jen oštěp sukovatý,

všichni vonné rukavičky,

on jen železné měl pláty.

Všichni klobouk v pestré zdobě,

on jen přilbu s leskem žhavým,

a na přilbě teprv chochol

vysoký měl s peřím vlavým.

Takto jeli, dále jeli

ve hovoru neustálém,

jeli tak až do Burgosu

a tam setkali se s králem.

Páni, kteří s králem přišli,

spolu hovorem se baví,

jedni z nich to šeptem řekli,

druzí to však nahlas praví:

„Mezi těmi lidmi vrah sem

hraběte Lozana přišel!“

Rodrigo je pevně změřil

hrdým okem, jak to slyšel –

velikým pak pyšným hlasem

družiny se krále tázal:

„Je-li kdos tam mezi vámi,

jenž mu příbuzný, či vasal,

a jejž snad smrt jeho hněte,

ať mne vyzve ku souboji,

ať to pěšky, ať to koňmo,

Rodrigo již hotov stojí!“

„Aby čert sám vyzval tebe!“

všichni sborem hovořili,

sestoupli pak se svých ořů,

ruku králi políbili.

Rodrigo jen zůstal sedět

převysoko na svém oři,

poslyšte, jak otec jeho

k synu svému zahovoří:

„Sestup s koně, milý synu,

k šlechticů se přidej shluku,

– král je rovněž tvojím pánem,

vasal tys, mu polib ruku!“

Rodrigo ta slova slyší,

a v nich urážky hrot cítí,

jak teď mluvil, takto může

pouze smělec promluviti.

„Říci mi to někdo jiný,

zaplatí to draze věru,

vaše když tvé, otče, přání,

k srdci si je chutě beru!“

Rodrigo sestoupil s koně,

aby králi ruku zlíbal,

maně z pasu meč mu vypad,

když se na kolena shýbal.

Nad tím král se tuze zděsil,

zahovořil toto slovo:

„Vari odtud, Roderigo,

plémě jsi ty Satanovo,

lidský obličej máš ovšem,

konání tvé však je lvovo!“ –

Rodrigo když uslyšel to,

na koně se vyhoup v spěchu,

odpověděl s hněvným hlasem

takto králi v jednom dechu:

„Za čest sobě nepokládám

ruku králi políbiti,

že však ji můj otec líbá,

srdce mé za hanbu cítí!“

Zahovořiv tato slova,

palác opustil v té době,

tři sta bohatýrských reků

ku průvodu přibral sobě.

Jestli v zdobném přišli šatě,

v železné teď zbroji byli,

jestli přijeli na mezcích,

na koních se navrátili.