I. Cos u nás straší; – říct to nelze slovy,

Cos u nás straší; – říct to nelze slovy,

vzduch toho plný, ve vodě to pluje,

s chlebem to jíme, krev to omamuje,

tak sladkotupě, dým jak opiový.

Na ruce věší se to dělníkovy,

do myslitele hlavy se to snuje

a každou chvilku klidu otravuje

i tam, kde zavítá pod naše krovy.

Chcem žít a živi v hrob se ukládáme,

chcem pracovat, stavíme z písku v řece,

chcem ku předu a zpátky vrávoráme;

co jinde pravda, lež je v zemi této!

tu můru, mdlobu, – kdo můž’ říct, co je to, –

tu naši kletbu, setřeste ji přece!