I. Což je to možno, aby tak neúčastným se jevil

Což je to možno, aby tak neúčastným se jevil

na bílé zácloně,

když přece tobě patří, a já když tu stojím,

milenec tvůj?

Což je tak málo tebou, a já – což už nejsem,

že jak by neviděl, že neusměje se na mě?

A ty – nač myslíš? Asi teď u výlevky stojíš

(tvůj stín tě zradil)

a z číšky mé vyléváš zbylý čaj – nač jen myslíš?

Jsem tady pod oknem?, či ještě za stolem sedím,

ulamuji sucharky,

na patře drtím je jazykem,

nechutnaje jich, ale chutí svou tebe věda

– a že jsi blízko?

Jsem tu či tam? A nač myslíš?

Na mě, na mě! Než proč tedy je tu tvůj stín

mezi mnou a tebou!

A proč na mě, cizotná částka tvá, nehledí, neví,

že tu jsem, že tu čekám a že tobě chci říci:

– Dík! (abys neslyšela).

Dík za ten večer, za zelené stínidlo lampy,

za suchary, za čaj –

a také,

že nad námi sousedé slavili vesele hody. –

Proč tu stojí? Sežeň jej pod stůl, nechť zmizí,

nechci ho, nepřítele, vidět! – –

A hle, již není! Tos odešla

do komůrky. Na zítřek snídani chystáš?

Věděl bych, kdyby zde stín tvůj byl –

Zjev se mi zase!

Jsi její myšlenkou na mě.