I. Daleko za vrchy, za lesy,

Daleko za vrchy, za lesy,

nechal jsem všednosti tíhu –

Letní mě krajinou unáší vlak

tam v dál – tam k českému jihu...

A z okna se dívám, jak do dálky

kraj nazpět běží a běží –

Oh, co tu kol přeletí dědin i měst,

dvorců a venkovských věží!

Co polí tu žlutých a zelených luk,

co lesů, dolin i strání!

A na všecko sluníčko rozlévá

své zlaté požehnání.

Teď cvrčka kdes na mezi slyším hrát,

a skřivan kdes v modravu zvoní –

a větřík, když z kraje sem zavěje,

mateřídouškou voní...

Vlak duní a kouří a řítí se v dál,

a nové, nové kol kraje – –

Hle, modrých těch vrchů tam v daleku pás!

To naše Šumava je.

A tam, hle, ty roviny, rybníky,

a lučin a lesů vzhled známý!

Oh, braši, celých dvacet let

já nebyl mezi vámi!

Oh, braši, celých dvacet let

já vzdálen byl od vás mil na sta,

však touha po vás v srdci mém

byla tak mocná a častá!

Oh, braši, daleko ve světě

já celá ta toulal se léta,

ač věděl jsem, že z vašich niv

květ krásy mi jedině vzkvétá!

A boje jsem sváděl a zápasy,

z nich mnohou já ránu si nesu,

však vím, že zhojí se zázrakem

pod chvojkou vašich lesů!

Tak v kraj, jejž hoch kdys opustil,

muž vrací se po řadě roků – –

Oh, kdo mi tak teple teď na srdce sáh,

a co mě to tlačí teď v oku?

Slyš, vlak ti píská na pozdrav,

můj kraji, a vesele dýmá.

Já s ním tě zdravím – a nejsem sám –

jsi se mnou – mladosti má!