I DECHLO JARO V SRDCE MÉ...

I dechlo jaro v srdce mé,

(hlas nocí větrných jsem slyšel)

šeptalo: Vstaň a půjdeme. –

Že smutno bylo srdce mé,

já k smutnějším jsem ráno vyšel.

Ne těšitel, jen jako ten,

jenž s trpícími nese hoře,

jsem nahléd’ chatám do oken

a jak jsem kráčel samoten,

slz cizích zalilo mě moře.

Hrob zamlklý byl každý dům

a vesnice, toť hřbitov celý.

Když zazněl zpěv, to pohrobkům

a vlastním oklamaným snům

zmučené mladé ženy pěly.

A starých matek černý řad

pokorně bral se ke kostelu.

Na starce u hřbitovních vrat

třpyt slunce vysměvačný pad’

a ruka sáhla k srdci, k čelu.

I slovo boží jinak zní,

než znělo ještě loni z jara.

Jen hlahol zvonů stejně zní

hlubokou notou smuteční,

když mrtvého kněz pochovává.

A stejným dechem voní zem’

syrových kouřících se polí,

jak obrací se pod pluhem.

A jako za mátožným snem

cesta se plouží pod topoly.

Jde rozsévač, a mně se zdá,

že zrno elektrické seje,

jež rychle v půdu zapadá

a rychle bohatou žeň dá,

a po ní lehký vánek věje.