I. Dél jsem doma nepobyl,

Dél jsem doma nepobyl,

bratrův hrob jsem ozdobil,

dítě sestry pokolíbal,

hlínu z hrobu matky zlíbal.

A zas divný pud mne hnal

v cizinu, v kraj, dál a dál,

ten cit, vidět v touze bolné

nad sebou kol nebe volné!

Volné nebe! – To vše jest!

Ať strž mračen, ať strž hvězd!

Jen když dýchat volně mohu,

vše rád odevzdám již Bohu.

Širák s škeblí vtlačím v skráň,

poutnickou hůl chopí dlaň,

tak jdu světem, trním, květem,

modlitba jen chví se retem.

Za ty, v dálku tajemnou

kdo šli tady přede mnou,

padnu kdesi jako oni,

ať tam aspoň routa voní.

Růží nechci – jejich dech

rval by mne i po letech;

pochován kdes v pustém koutě

rád vše svěřím trpké routě.

V té chci dýchat, v té chci žít,

ta můj nejlíp zjeví cit,

zahořklá tak do únavy...

Routu vsaďte mi kol hlavy!