I. Den tichý byl, klidný

Den tichý byl, klidný

a tiše se schýlil.

Večer byl milý a vlídný.

Noc zdobila se rounem hvězd.

Na tu nejjasnější

má duše se vznesla.

Hleděl jsem dolů,

na zem,

kde v lesů polokolu

dřevěná chata do náručí klesla

zamlklému hvozdu.

Spatřil jsem vysoký hrad,

za hradem travnaté chlomky,

na nich v dál pohorské domky;

jeden z nich měl jsem rád,

dlouho jsem o něm nevěděl,

vypad mi z hlavy,

teď jsem se smutně naň zahleděl

a na křídlech duše

sletěl jsem bez únavy

jak šipka z kuše

dolů;

oblapil jsem jej křídly,

sad jsem pak proběhl zřidlý

a vešel jsem v síň.

Své milé zhlídl jsem okolo stolu

důvěrně hovořiti spolu,

jak když s nimi jsem byl,

běda však, bylo jich míň.

Hlavu jsem do dlaní skryl,

vzlykal jsem, vzlykali oni;

zjev jejich pozvolna bled,

v prostého stavení zdech

ozval se bolestný vzdech,

a když jsem hlavu zas zved,

zmizelo všecko, co kolem,

vítr jen uháněl polem.

Má duše těžce se lekla

a po skalách, kde jsem teď stál,

plouhavě křídla vlekla.

Sýc odkuds nevlídně lkal.