I. „DĚTI“.

Vstoup do vagonu: Dobrý den! –

ah, znám jej! Doktor ten a ten –

však on též otřev brejlí skla

pohleděl ke mně náhle bystře

a očka se mu zablýskla:

Vy v našem kraji?! Drahý mistře!

Náhoda vzácná! A t. d. –

A rozhovor se rozpřede.

Byl zvědav znát mé cesty cíl

a tak jsem mu ho neztajil;

na kraj mě upozornil, na to,

jak kolem okna letěl nám,

na polí rozevlané zlato,

na řepu, jež je cukr sám,

však lid tu – zde stáh obočí –

zle alkoholu otročí.

Bylť z těch, kdož touží pomoci

své době od zlé nemoci:

potíral tabák, alkohol

a prostituci, klerikaly,

svůj k svému hlásal v kraji kol,

práv ženských zastance byl stálý,

šel v lid a přednášet si zvyk –

půl Tolstoj a půl Masaryk.

Když viděl jsem jej naposled,

byl velmi milý; jeho vzhled

– jest obr s velikými vousy –

rozjařil děti: žabky ty

svůj žertík ve všem vynajdou si,

ty byly jím jak opity,

jej honily a vřískaly

a Medvěd! na něj volaly.

I vzpomněli jsme teď těch her

a ptal se na osud mých dcer

(já chci je raděj „dětmi“ zvát,

jak zarazit bych chtěl tím jmenem

běh jejich let, svých roků spád,

jenž prchá v letu zlořečeném –

nu, samošalba bláhová!),

tož na školách jsou, z domova.

A co prý dělá slečna T-ých? –

Je učitelkou v Zálesích –

však přerušil mě, ne že na tu,

že na mladší se zeptat chtěl –

Ah, na Kačátko? – Slečnu Katu – –

a v rozpacích se celý rděl.

To žabka byla pana T.,

kde sešli jsme se tenkráte.

Kačátko dře se – latina

je trýzní jeho příčina – –

Však už mě neposlouchal valně

upřeně hledě vozu v kout,

vzdych několikrát z hloubi žalně

a začal pilně oči mnout –

že se tam tenkrát naposled

ten obr v trudný roman splet!

Ba, splet se. Hodil srdce v něj

a pověděl mi celý děj.

Rozšafně tuze, jak to zvyk

všech duší vážně milujících,

obšírně, jak to milovník

vylíčí ještě po měsících,

a osou historie té

Kačátko bylo pana T.

Já poslouchal ten románek,

však nezajal mě jeho rek

a lásky jeho líčení

a všecky nádherné ty mosty,

jež pro budoucnost ve snění

si stavěl člověk čestný, prostý –

já viděl jenom Kačátko,

to malé směšné Kačátko!

To řeklo mu, že nelze jí

jej hýčkat marnou nadějí,

že nechce nésti jako žena

tu kletbu svého pohlaví,

chce studovat a rovnocenná

se jednou mužům postaví

a potom – bude nutno-li –

že sama muže vyvolí.

A řeklo mu to větami,

jež bodaly jej dýkami

a tím víc, že je vedl klid

bez všelijaké koketnosti,

že poctivě se cítil zbit

s přátelskou milou upřímností –

tak vzdychá, jak jen vzpomene

na Kačátko to ztracené.

Na Kačátko to... Dávno-li,

co žabka ta šla do školy

v sukenkách krátkých s copánkem?

Je dětí mojich přítelkyní

a psávají si tam a sem

i navštíví je časem nyní –

nu, přímo k nevíře ta věc,

však doklad zde – ten bláhovec.

Je přítelkyní dětí mých...

A vlastně přechází mi smích,

když podívám se na věc zpříma...

Kačátko... čerta... na ně zříš

a myslíš, že v něm život dřímá

a vidíš je a nevidíš

a – nezacláněj sobě zrak:

i s tvými dětmi na vlas tak...

Jich život už svou cestou jde

a bez pomocné ruky tvé...

I přechod přes běh vody rušné

si samovolně upraví,

i zahrady a zámky vzdušné

nad obzor sklenou mlhavý –

vše bez tebe... vše právem svým

a žádným tajemnůstkářstvím!

A člověk šel by tisíc mil

a dvacet řek rád přebrodil,

jen kdyby moh tam pohladit

ty ještě nestřižené vlásky,

do zdivených těch oček zřít

a slyšet první jejich hlásky!...

Vždyť všeho toho neužil...

A teď?... Sám bude... Teď už žil...

Nic víc už... Rychlík zběsilý

hřměl žalně jaks své daktyly...

Já umínil si říkati

už „dcery“ místo toho „děti“ –

je bláhovo chtít zaspati

a viděti a neviděti...

a bláhovější: času spád

chtít slůvky v letu zdržovat...