I. DIES IRAE.

Den přišel hněvu Tvého, ó Bože hromovládný,

den soudu, v němž Ty vážíš zlob lidských úskok zrádný,

a před Tvým soudem hrozným hřích neostojí žádný.

Shluk andělů jsi vyslal, by duli v lesklé trouby,

v jich zvučném třesku hrůza a zděšení se snoubí,

a světem letí s nimi dech zničení a zhouby.

I vstali mocní světa v své hrdé pýše mračné,

již s vojsky valí se běd smečky krvelačné,

Ty rceš, a dílo Zkázy rej strašlivý již začne.

Požáry šlehly k nebi, vsi, města troskou leží,

třesk pušek a děl rachot zem ryje střel svých spěží,

a z mrtvol statisíců se v nivě chlumy věží.

Krev proudí – stále proudí – řev, pláč se mísí kolem,

krev proudí – rudá řeka se valí v láně holém,

krev proudí – vzduch se chvěje úzkostí, nářkem, bolem.

Krev proudí – roste řeka v příšerné moře rudé,

noc Smrti nad ním – světlo v ní jedno plá jen chudé,

Děs – nad zemí on šírou svá křídla prostřel všude.

A z milionů hlasů vzkřik lkavý k nebi spěje:

– Kde Ty jsi, Bože, zůstal, že tak se v lidstvu děje,

kde lásky Tvé blesk žhavý v tu propast beznaděje?

– Kde dobrota Tvá, matek když zástup sterý úpí

a z mrtvých synů jejich se hekatomba kupí,

a v jejich pláč jen výsměch zní sveřepý a tupý?

– Kde Tvá je spravedlnost, když hyne spravedlivý,

když s křivdou zloba, zpita již vítězstvím, v let divý

o závod s vichrem pouští svých ořů černé hřívy?

– Jed pochybnosti stéká teď v duše, ne již víra,

odlétla naděj z hrudi, již zoufalost jen svírá,

a na kříži ne Kristus, však lidstvo celé zmírá!...

A z mračen, temným pásem jež spjala celou zemi,

hlas děsný ozývá se, hřmí vichrů peřejemi,

a kol jej vesmír slyší a v hrůze trne němý:

– Den přišel, neřest lidstva v němž trestá Moje ruka,

dnes ničím na Mé váze váš nářek, vaše muka,

nechť šílí vaše srdce, hruď zoufalstvím ať puká.

– Jáť pýchu Satana jsem kdys v propast pekla srazil,

Sodomu, Gomorhu já svým ohněm sírným zkazil,

v prach Judy rod jsem strh, by u stop Mých se plazil.

– Když Jerusalém zpupně se příkazů Mých spustil,

já Titova zdvih vojska, je sesílil a zhustil,

meč, oheň zhubil město i lid – jáť neodpustil.

– Kde Babel, Ninive a kde Memfis? Poušť jen holá –

skovičí vítr v troskách, jež písek ukryl zpola,

tam šakal má dnes pelech, v šeř noci sýček volá.

– Zlo, zrající již ke žni, já zřím a já je zhnětu,

barbarů v kořist dal jsem Řím, který vládl světu,

stotisíc hvězd, když kynu, se ve zmar kácí v letu.

– A teď zlo rozbujelo v té lidstva pláni šeré,

v něm pyšně hlavu zdvihly zlovůle hydry steré,

a zbujnělý hřích směle až k stopě Mé se dere.

– Z národů volných kdysi dnes helotů dav zbývá,

jho plec jich sklání k zemi, zrak němý vzdor jen skrývá,

štír užírá jim srdce, páž bezmocně však splývá.

– Vstal syn již proti otci, dceř matce laje v zlosti,

neřesti v náruč bratr vrh sestru bez lítosti,

druh druha mrzce prodá, jen zradu hruď jich hostí.

– Závistí planou zraky, když k jiným zdar se chýlí,

před právem jde vždy útisk své zpupné vědom síly,

nevěstek v loži nectném dav hýří zdivočilý.

– Otroků ruce zdrané a skráně zkrvavělé

v skývu lkají chleba, však posměch se k nim stele,

neb Mamon ujal vládu kol v šíré zemi ztmělé.

– Ve strži číhá lupič, by almužnu vzal vdově,

hrabivě lichvář hledá groš v mošně žebrákově,

na prosby, nářek boháč jed potupy dá v slově.

– Z vyschlého prsu matky ret marně ssaje děcka

a hladem kvílí v slzách – jsou kámen srdce všecka,

a tvrdost duší kryje tvář zbožná, pokrytecká.

– Mé oltáře již zpustly, prach zářný lesk jich halí,

z Mých zákonů štít zvůle si lidé zbudovali,

studnici živé pravdy smeť lži a bludu kalí.

– Když kůň pad stržen prací, bič pánův ran mu přidá,

od prahu vyhnal člověk psa, jenž mu domu hlídá,

však stár již, bez užitku – teď v plen jej mrazu vydá.

– Zašlápne člověk brouka, jen aby život ničil,

vytrhne z půdy stromek, když nejslibněji vzklíčil,

však zlobě rozkypělé já hráz již pevnou vztyčil.

– Neb já jsem Jahvé mstící, já Bůh jsem hromovládný,

den soudu přišel, vážím zlob lidských úskok zrádný,

a před Mým soudem hrozným tvor neostojí žádný.

– Já kruším lidstvo zvrhlé a ničemné a bídné,

nechť v tuhých jeho žilách krev hrůzou mře a stydne,

jen ve svých ono strastech svých míru hříchů zhlídne.

– Zlo v jeho prsou množím, ať vlastní jed ho tráví,

kdo špatný jen byl dříve, dnes zlotřilec je pravý,

jenž bičem křivdy mrská brav tupý, lidské davy.

– Jak žernov na šíj otců znoj mrtvých padne dětí,

lkát budou v bázni starci, dech zhasne v nemluvněti,

co živo, s děsem v oku se v křeči bude chvěti.

– A bude volat: „Sřiť se a na nás padni!“ k hoře,

a bude ždát: „V svých vlnách nás ukryj, dravé moře!“

A k zemi: „Otevři se, zhlť nás i naše hoře!“...

Tak pravil Bůh, jenž v mračno a blesky tvář svou halil.

Hlas jeho plný hněvu dál světem Zkázu valil

a dole – mrtvé ticho. Zem černý soumrak zalil.