I. DUB MERLINŮV.

Ano zde! – To místo známe, na té slunné mýtině

vždy nám kynul volný oddech starých stromů ve stíně;

dnes tu všecky sporáženy, místo kmenů stádo hub,

jediný ční nade všemi, Merlinův to svatý dub.

Zde jsme unaveni rádi zbroj i kořist skládali,

v stromů vrškách mřelo zatím trub i rohů halali:

Zde jsme spočinuli sobě, mnohý pohár se tu zdvíh’,

žert spěl motýlem s rtů dívek, v odvet za ním vosa, smích.

To již dávno – po letech však stíny vracíme se sem;

ony báje časů dávných zná zde pouze stará zem,

vše se mění, lidé, stromy, vše se stává lupem dob,

věrná pouze trvá země, zvláště tam, kde hostí hrob.

Zde jej hostí. Proto stanem jako živí jindy dnes,

nad vývratě starých stromů mladý podrost hlavu vznes’,

kol to šumí, kol to zpívá v této tíši hostinné.

Slyšíš nás, ó Viviano, slyšíš ty nás, Merline?

Slyším já vás, chápu vás,

vždyť jsem všeho živý hlas.

Odkud jdete,

co tu chcete,

proč váš let mým rovem třás’?

Sladce spí se dlouhá léta – velké kouzlo jesti sen,

však i kámen hrobu hne se, pro věky byť spečetěn;

duše k duši, srdce k srdci se i v hrobě přivine.

Slyšíš nás, ó Viviano, slyšíš nás, ó Merline?

Masko básně, pravdu krej,

začněte svůj vzdušný rej!

Dřív než ráno,

Viviano,

zvukem harf je provázej!

Byl to věru krásný čas,

bohatýrem každý z nás!

My jsme žili,

my jsme pili,

celý život věčný kvas!

Celý život – poklady!

Ale věčné záhady

u cest žití

k nám se řítí

upomínky, nálady!

Nevím, jsem tu vskutku sám?

Mlč, již harfu probírám,

v svitu luny

její struny

věstí starý lásky klam.

Lásky klam! Ó sladké kouzlo, voláme jej z hrobů zas.

Co dí jíva zádumčivá, co dí postříbřený klas?

Pod víl nohou chví se rosa, cítila jich sladkou tíž,

jak je sladká, Viviano, Merline, i ty to víš!

Co jest sladké, vím, to vím,

nestačí v to v pěvců rým,

echo skále

dí to dále,

já v tom řadu let již spím!

Lásky sladké zajetí,

polibek a objetí

v hrobě kvete,

mluv, ó kmete,

co se děje, co je ti?

Ano, sladká je zář hvězd!

Věčné jest, co sladké jest,

dál to kvete –

Co však chcete,

co chce, duchové, váš sjezd?

Myslím, žes to dobře věděl, Merline,

jak jsem klamán dlouhá léta byl.

Mlčel’s k tomu, v skrýši svojí hostinné

oba vinníky jsi zrádně skryl.

Pro mne úsměv měl jsi výmluv plný,

šedou bradou vždy jsi v souhlas kýv’,

co on líbal jejích ňader vlny,

hříšným okem hltal božský div

krásy její v lásky rozmaru,

nechal’s mne při plném poháru.

Mudrcem jsem nebyl jen,

který hlídá vlastní sen,

člověk temně

vždycky ve mně

maskou mudrce zřel v den.

Výmluva to věru špatná, starý Merline!

Vinníky že ukrýval jsi v sluji hostinné,

po tvém otci v povaze tvé zůstal zloby rys,

nikdy toho nezapomeň; Satanův syn ty’s!

S tváří vážnou sladký mudrc, vše jsi chápal rád,

spanilá tak ona byla, král stár a on mlád,

zeptej se jich, právě letí ve objetí kolem mhou,

dobře znám ty lásky děti: Lancelota s Ginevrou!

Nevěř, zlý byl čaroděj,

bdělý sluch mé radě přej,

chceš-li v hrobě

klid přát sobě,

nedívej se v stínů rej!

Králi Artuši, jen pohleď, pravda ta tě nezdrtí.

lépe nežli za života snést ji můžeš po smrti!

Viz ty stíny,

pavučiny

jak se v trávě rosné blýsknou,

duchové se k sobě tisknou

stejně jako před lety,

pravdě věř, ne jeho snění,

blábolení

mudrce a poety!

Ano, ano, to jsou oni, stíny splývají blíž mhou,

vždyť je znáte, jak my všichni, Lancelot jde s Ginevrou!

Moje paní, pohled jeden!

Není možná, rytíři!

Peklo proměníte v eden!

Není možná, rytíři!

Ruky stisk – to okamžik!

Hleďte, Klingsor trpaslík

šilhá po nás lstivým okem,

ku králi se točí bokem,

není možná, rytíři!

Láska všecko usmíří!

Pusťte s pěstě sokolíka,

zapadne on v houští nikam,

komoň váš v let za ním vniká,

za tím houštím já již čekám.

Jedno slovo, polibek,

nesmírný to srdci vděk,

věřte, v jednom duše moje

zapomní své všecky boje,

celou věčnost prohýří.

Není možná, rytíři!

Kolem pánů, paní sbor,

směje se nám celý bor,

jahoda, hle rdí se v trávě,

doupnák v hnízdě mláďatům

vypráví vše, co vy právě

letmo svěřil jste mým rtům,

Les má oči, les má uši,

on se dívá v naši duši,

slyšíte ten táhlý šum?

Nechtějte to zkoušet více,

vždyť ta plachá veveřice

ve svém z chvoje vikýři

právě v chvilce políbení

šiškou na nás zamíří.

Marná touha, marné snění,

není možná, rytíři!

Za ním jenom, spanilá,

kde vrch tmí se, mohyla,

za tím srázem

zimostrázem

moje skrýš se ukryla.

Střelou královnin vzlet sokol, krouží, kam as zapadne?

Zmizel! – Zřím jej! – Letí! – Znikl! Věru to je záhadné!

Za skal rohem

za tím hlohem

rychlonohá gazela,

Ginevra, již zmizela.

Kam dals oči, králi milý!

Nevidím nic, kde že jsou?

Zříš ty stíny, musseliny jak se táhnou vzdušnou mhou?

Zapadli kams...

Kdo z vás viděl Lancelota

s Ginevrou?

Po tvém boku, králi, jela, teď tu byla královna!

Jako lesní víla svůdná, spanilá a čarovná,

Lancelota nezřeli jsme, nejel s námi na hon dnes.

Zatím kolem vše se chechtá, skála, duby, keř i vřes!

Ginevro má, kde jsi, kde’s?

Kde jsi, kde’s?

Jako zaklet mlčí les,

Ginevro má, kde jsi, kde’s?

Kdes!

Neutekla do nebes!

Hřích se vždycky tají v zemi,

hřích je němý,

poví víc ten skalný tes,

budou pod ním kdes.

Ztajte kroky – v tichu blíž!

slyš, ó slyš!

co to splývá v lesní tíš?

Polibků zvuk, objímání...

Kdo ví, dámy, kdo ví, paní,

kde zde Merlinova skrýš?

Zde jest dub a zde je hloh!

Pouze on je skrýti moh’.

Tam to praská, tam to šustí...

Kdo se v jícen sluje pustí,

dostane můj zlatý roh.

V objetí kdo by je chyt,

dostane můj zlatý štít,

a kdo z dlaní čaroděje

v objetí sem přivede je,

vlády mé má dědic být!

Kopím v keře, kopím v skály

bodejte!

v stopách zvěře, kam se dali,

hledejte!

Tam sluj zeje, mech ji kreje,

bádejte!

Zde vchod sluje!

Rychle dolů!

Jaký blesk!

Jaká rána z hlubin duní, hromů třesk!

Bílý závoj tam se kmitá...

Již je mám!

Letím v propast!...

Běda, letím!...

V náruč tmám!

Jitro vzchází! Prchá stín.

Ano, Satanův jsem syn!

Cit můj lidský

lásce vždycky

ochranný svůj skýtá týn.

Ještě dnes v své mohyle,

hrdličky dvě zbloudilé,

v květu hlohu

skrýt vás mohu

na vzdor moci, přesile

Nebo, co jest láska, vím,

věky o ní v hloubí sním.

Viviano!

Ta jest ráno,

všecko ostatní jest dým!

Stará hra se opakuje po smrti jak za živa...

Opět skryl je a náš stín se zvolna v jitro rozplývá.

To jest lásky tajemstvím,

proti lásce marné vzteky,

marné léky!

Oč víc dnes než druhdy vím?