I. Duše nezrozených.

Vy, která klíčíte v životech matek,

seménka budoucích lidí a rodů,

s pláčem jež vcházíte ve světa zmatek,

v směsici zdání a klamů a svodů –

kde vaše dušičky čekají němy,

až budou poslány v tělíčka zardělá,

v křehounká vězení na lidské zemi,

z nichž jen je vyprostí dech smrti anděla?

Daleko ve světě neznámém kdesi

tiše snad bloudíte k studánkám tušení,

hledícím v hluboké, nezemské lesy,

rozchvěné v tajemném, prorockém šumění.

V zádumě hledíte studánkám do oka,

napít se toužíte, napít se bojíte –

víte, že pravda v nich tají se hluboká

o žití budoucím, v které se vtělíte.

O žití budoucím, o vašem poslání,

o lidském blaženství, o lidském prokletí,

o krátkém zkvétání, zdlouhavém zmírání,

o dlouhých zimách a kratičkém podletí...

Vše to je stajeno ve vodě čisté,

v studánkách průzračných, dětské jak pohledy,

v praméncích bez rmutu, tak jako vy jste –

a přece váháte napit se na zvědy.

nežli jste mohly se napiti z dlaně –

sténání, zvolání, šumění křídel,

a již vás unáší poslaný Páně...