I. EVA. (1.)

Podzimní sluníčko,

sluníčko smutné,

uhasne brzičko,

jako když utne.

Nežli se vytratí,

loučí se s námi,

naposled pozlatí

strop, zdi i rámy.

Naposled ozáří

všecko svým zlatem,

dcerušce po tváři

sjede též chvatem.

Na vlásky skane jí,

svitem je skropí,

ba v zlatou peřeji

celou ji ztopí.

Pohladí naposled

vlásky ty jasné,

a než jsi k horám vzhled’,

zanikne, zhasne.

Hádej teď divnou věc,

kde je zrak zočí?

Celičké svítí přec

dcerušce z očí.