I. EVA. (2.)

To slunce zemi nelíbá,

z kolébky k nám se nahýbá

tvůj, Evo, úsměv milý!

Nám na blaha je vrcholu,

jak bychom tiše pospolu

číš blaha pili.

A nejsou to dvě fialky,

když zima prchá do dálky,

jsou, Evo, tvé to oči,

ty kvetou jako blankyt sám

a roní světlo tiché nám,

kam noha vkročí.

A nebrouká to, plný dum

kde vážný hvozd lne k oblakům,

doupnáků snivá druže,

to zkoušíš, dítě, řeči taj

a nám to zní jak z ráje báj,

kol kvetou růže!