I. EVA. (3. Kdo má pravdu?)

Zasmušilý paedagog

mračné stáhl brvy

nad písněmi, jež jsem pro tě

ňader svých psal krví.

Málo je v nich moudrých rad,

mnoho zdobných frází,

mnoho lásky, kterou pouze

prý se mládež kazí.

Dítě prý se učí z nich

ješitnosti pouze,

jak by bylo vínkem žití,

cílem lidské touze.

Třeba kázat napořád

s dlouhou v ruce metlou,

nemoudré jest býti dojat

hlavičkou tvou světlou.

Paedagog je moudrý muž,

on má o tom školy,

ví, co kudy letí nebem,

ví, co roste v poli.

Paedagog je moudrý muž,

já jen zpěvák prostý,

on zří v dětech pouze děti –

já nebeské hosty.

Evo, nad tvou kolébkou

rajské táhnou zjevy,

žes jich sestrou, moje dítě,

paedagog to neví.