I. Hloub a výš.

Do hloubky kovkop za démantem spěje

do vzduchu stuchlého, kde kahan blíká,

jak oko krhavé, kde vlhkost stříká

v tvář se stěn, ruda jichž se mokrem skvěje.

Do výšky větroplavec čaroděje

se letem vznáší výš, kde skřivan zniká,

změť mraků pod sebou, v nichž blesk se smýká,

van ostrý z chladu hvězd co v tvář mu věje.

Ten hloub se tratí v blankyt, onen v dýmy,

a jaký velký prostor mezi nimi,

jak bratři oba v snaze jsou i v práci.

Co výš, co hloub, kde mezi nimi střed?

Ráz větru vraždí jako plynů jed,

kdo více vyhrává, kdo více ztrácí?