I. Hněv králův.

Alfonso vzplál velkým hněvem

proti Cidu Kastilskému,

k vůli přísaze té hrozné

ve příčině vraždy bratra.

Ale hněv svůj tajil král,

na vhodný čas pomsty čekal.

Maurů král tu ze Toleda,

který zván byl Ali Maymon,

na Cida ved králi stížnost,

že pad v jeho říši drze,

ba, že v Toledě i samém

Maury chytá do zajetí;

sedm tisíc již jich zajal,

nemluvě ni o dobytku.

Alfonsa to velmi mrzí,

na Cida vzplá hněvem větším,

mnohem větším, než již hořel,

nebo říše jeho grandi

ze závisti ku Cidovi

u krále jej očernili.

I psal Cidovi král psaní,

aby během devíti dnů

opustil říš jeho, delší

že mu nemůž dáti lhůty.

Příbuzným svým toto psaní

všem Cid dobrý ukázal,

stýskali na krále všickni,

Cida že tak špatně cení,

vyháněje bohatýra

statného, jenž taká léta

sloužil nejen jemu věrně,

též i otci, též i bratru.

Průvodem se nabídli mu,

dobrovolně sloužit chtíce,

až by všickni na bojišti

padli podle jeho boku.

Za to slovo, jež mu dali,

pěkně Cid jim poděkoval,

druhého dne opustil pak

Bivar, jenž byl domov jeho,

s celou družinou táh svojí,

s reky těmi statečnými,

ku kterým pak obrátiv se

činil toto proslovení:

„Zlíbí-li se, braši, Bohu,

vrátit se do Kastilie,

dím vám, vrátíme se v slávě,

bohati a ctěni všemi.“