I. HODY V KOMÍNĚ.

Na „hody“ odpůldne do vsi jsem šel

za obzor města, ven ze špíny zdí

pro barvy, pro vzduch, pro pokoj duši.

Tak tvrdě jasný byl říjnový den.

Čerstvo tak bylo, a v sluneční záři

přec chvěl se krajem vadnutí dech.

Padalo listí. Zelené, šedé,

červené, žluté třáslo se v slunci.

Při cestě u máje vřeštěla hudba,

křičela chasa, tančily dívky;

zástěrky jejich zelené, modré,

červené, žluté svítily v slunci.

Oči i sluch tu hody své měl:

veselí, výkřiky, hořící barvy.

Rozmarýn dali nám. Pentličky byly

červené, žluté, bílé a modré.

V barvách se válel mozek tak rád!

Utichly nervy, zčistil se zrak – –

Po cestě od města průvod se táh’,

dlouhý a úzký, černý jak mrak.

To slepci z ústavu procházkou šli,

slepí a slepé na šňůře rudé.

Kol máje je vedli silnicí též:

muzika hrála a výskot byl v kole.

Jich tváře tvrdé bez jiskry světla,

i oči jejich zkalené bělmem

v tu stranu přece se točily řadou,

kde hudba hrála, svítily barvy.

Červené, žluté, bílé a modré

zástěrky, listí, rozmarýn, kraj

zalitý barvou od nebes k polím:

to všecko spalo bez záře v nich.

A jenom vůně, vadnutí v říjnu,

jenom to výskání, hudba a zpěv

na jejich nervy napiaté, choré

drnkaly píseň o lidských hodech – –

Zavřel jsem oči, přimáčk’ je dlaní.

Tma byla náhle v zraku i v duši.

Zevšad se valily příšerné spousty

červené, žluté, šedé a modré.

Bez hranic, bez konce, bez výše, hloubky

chaos a chaos a chaos, chaos

červený, žlutý, šedý a modrý

jak skvrny a hory, jak moře a poušť!

A pohořím, skvrnami, mořem a pouští,

červení, žlutí, modří a šedí

jeden bod letěl, tečka jen černá

jak ve vzduchu pták, jak na moři člun.

V prostoru bez hranic tak letěl sám,

černý a prudký a sám a sám

třásl se, míhal, žíhal a tměl

v zavřených očích jak černý blesk.

A chaos rostl. Červeň i žluť,

modro i zeleň z očí už tekla

do mozku, do nervů, v maso i krev.

A ten bod chaosem vždy letěl dál.

To jak by výkřik letěl tou pouští

hnijících barev, neživých sluncem,

a ryl se v to mrtvo skal, moře, pouště

a skřípěl a modlil se, křičel a štkal:

ó Bože Světla, ó Slunce, ó Bože!

ó Bože, ó Bože, ó Bože!