I. Hoj, hoši! píseň divokou,

Hoj, hoši! píseň divokou,

tu rodnou píseň hrejte

a všecku žárnou vášeň svou

i lásku v píseň dejte.

Tak divokou, jak jestřáb ten,

jenž nad Tatry se vznáší,

jak bouře, když se vzdaluje

a radosť kdy unáší.

Myšlénku, jíž se zakotvil

hněv v duši, ve hru dejte

i lítost, když jsem sklamán byl –

hoj, hoši, hrejte, hrejte!